Vysokoškoláci museli chodit na vojenskou katedru, kterou měla každá VŠ. Tam probíhal po celou dobu studia (5 let) onen výcvik od teorie až po plazení blátem. A když nic neposrali, tak jim bylo těch 5 let započteno jako jeden rok odsloužené vojny a následně šli ten druhý rok odsloužit jako "vojíni absolventi" do armády. Když se něco nevydařilo, tak šli po 5 letech studia na celé dva roky.
Od roku 1989 už vojenské katerdy nebyly a vojna se během 2 let zkrátila na rok pro všechny. Takže jako VŠ jsme byli normálně v přijímači i na rotě s klukama o 5-6 mladšími, prošli si normálně přijímačem - ten byl ještě v pohodě a pak na rotu.
Pak už záleželo na tom, kam se rukovalo - já skončil u PVO ve Staré Vsi nad Ondřejnicí. Kluci, co dělali VŠB, tak se stali "sklomrdy" a bouchali 24 za planžetou na bojovce. Já v té době jako absolvent VŠ elektro (sice "jen" drážní zabezpečovačka), skončil na provozní rotě na pojízdné dílně, dodělal si všechny možné paragrafy vyhlášky 50, začal velký vandr a jezdil po útvarech na periodické prohlídky. Takže to byla opravdu sázka do loterie, s kým jste skončili na rotě a kde. Řidič dílny byl můj starý (kluk mladší o 5 let) a velitelem dílny byl podpraporčík, který byl věkově mezi námi.
Byli jsme i na ASUTU, spali v Kromclu u průzkumáků na rotě a jeden poznatek by asi byl - u bojových útvarů, kde to většinou fakt musela až na pár poplachů být nuda, tak tam mazárna jela ve velkém. U nás, kde se kluci točili na radarech a operátoři radarů museli fungovat s planžetisty, tak na nějakou mazárnu mezi službami čas nebyl.