Tak jsem nějaké novinky si nakopíroval na OneDrive a posílám z domova, kde zatím funguji. Také mám O2.
Nachystal jsem si podchody zatím bez děr na schody, protože nejprve musím vše přesně vystředit. Součást 2. nástupiště je i zeď se zábradlím. A na druhý peron jsem postavil tu boudu posunovačů. Další v pořadí budou ty kutnohorské vlaštovky, střechy a cedulky.
Jinak jak jsem si chystal nápisy na perony, tak jsem si vzpomněl když jsem jel poprvé do Prahy, respektive až do Chebu za tatíkem na prázdniny. Do Prahy se mnou jela jako doprovod babička (bylo mi necelých 10 let). Expres zastavil v Kutné Hoře a my jsme nevěděli, kde to jsme, tedy jestli je to už Hora, kde se přepřahá. Na 2. nástupišti nebyla jediná cedule s názvem stanice. Byl tam jen kiosek s občerstvením. A přes koleje byla vidět výpravní budova a tam, kde bývá název stanice byl jen nápis "Zdař Bůh". Babička mi pak vysvětlila, že je to hornický pozdrav a tedy asi v Kutné Hoře budeme. (rok 1967)
Babička mne v Praze převedla na hlavní nádraží, posadila do rychlíku do Chebu a šla navštívit sestru ve Strašnicích. Já se cestou do Plzně kochal z okénka, jak nás táhl do Plzně Albatros. V cílové stanici jsem už nebyl běloch. Černý obličej od sazí, že jsem vypadal jak cikán, ale tatích mne v Chebu naštěstí poznal. Tak jsme dřív cestovali. Děcka sami bez doprovodu. Za rok v osmašedesátém jsme jeli do Chebu na prázdniny s bráchou, tomu už bylo 12. tak jsme z Brna až do cíle jeli úplně sami bez doprovodu. Vlak byl tenkrát drahý, tak i když mne táhlo na 11, rodiče mi koupili dětský lístek. Aby se ušetřilo. A v rychlíku ukazujeme jízdenky a průvodčí kouká na můj poloviční lístek a ptá se kolik mám roků. Brácha odpověděl naučenou odpověď "v září mu bude deset" Průvodčí jen kroutil hlavou a povídá "Ťažko veriť" a já trnul hrůzou, že mne vyhodí z vlaku. Brácha měl ještě naučený plán B, že nikoho nemáme a že jsme sirotci.

Ale dobře to dopadlo. A na zpáteční cestě jsem už protestoval, ať mi tatík koupí celý lístek, jinak nejedu. Držgrešle. Primář nemocnice, chlubil se, že po řediteli má nejvyšší plat, ale když jsem potřeboval 30 korun, tak se hrozně kroutil a zaplatit každému plné jízdné domů jej asi muselo hodně bolet. Však on si nevzal na ten týden ani dovolenou. Z bráchou jsme se toulali po Chebu sami. Pro mě to byl hlavně zážitek, že jsem mohl jet tak daleko vlakem.
Ještě ty aktuální obrázky. Už mi začala v práci sezona, tak se práce trochu zpomalily, ale už to nejhorší mám hotové.


