VáclavS a Pacific Nortwest

[VáclavS]

Odpoledne bylo ve znamení 200 mil po silnici, které oddělují Pendleton od Portlandu. Jen pro představu jak je Oregon veliký: Z Portlandu do Ontaria je to po dálnici 374 mil (600 kilometrů) a přitom většinu času sledujete trať UP. My jsme ale dálnici na prvním úseku do Hermistonu (poblíž je velký ranžír se spádovištěm Hinkle yard, ale není k němu veřejný přístup) a zkusili ještě štěstí na trati, ale bohužel neúspěšně.

Jeden z přejezdů mezi Pendletonem a Hermistonem.
V Hermistonu jsme potkali kolegu Michaela, co byl týden dříve na návštěvě v Chehalisu. Po oku jsme sledovali blízký přejezd na vjedzu do Hinkle yardu. Byla zde relační směska, ale evidentně ne ještě připravena k odjezdu. Teprve si spojovala soupravu. V USA sice mají dlouhé koleje, ale na ranžírech používají naše délky kolejí (obvykle 700 - 800 metrů) a výsledná souprava pak vzniká spojením několika skupin vozů, často s různými stanicemi určení.

Přejezd v Hermistonu na vjezdu do Hinkle yardu.

Hinkle yard jsme objeli, ale veřejný přístup nikde není, vše je strašně z dálky (jaký to rozdíl proti ranžíru v Pascu). Když jsme ale se blížili k trati která patří pod Ayer´s subdivision, potkali jsme obilný vlak, který právě opouštěl Hinkle směrem na Spokane.

Želežniční přejezd na Ayer´s subdivision v Hinkle, Oregon


Ten vlak je této trati velmi zajímavý. Ne tím že je to obilňák, těch tu jezdí spoustu. Ale tím, že není sestaven z vozů CP a KCS, ale z vozů UP. Neexportní souprava obilí je na této trati velice vzácná. A v soupravě byly ještě lepší věci:

V soupravě byly řazeny dva vozy stále s registrací Missouri Pacific (též MOPAC), která ale v roce 1997 zanikla začleněním do tratí UP.
Po ulovení tohoto obilňáku jsme se rozhodli pokračovat v cestě po dálnici. Trať odsud až do Portlandu sleduje dálnice I84. Nedaleko městečka Boardman jsme spatřili na trati uhánějící vlak I-NPSE z rána, který mezitím v Hinkle vyměnil četu a dotankoval lokomotivy. Pár mil za Boardmanem je přejezd přímo napojený na exit z dálnice, takže jasná volba místa.

Krásné místo, u řeky Columbia. Na protějším břehu vede trať BNSF z Pasca do Vancouveru a Portlandu.


My jsme ale hned pokračovali dál, protože ve čtyři jsme byli očekáváni v přístavu v nedalekém Arlingtonu kamarádem Shanem a jeho psem Indym.

Arlington je malý obilný přístav na řece Columbia a na protějším břehu je další obilný přístav, Roosevelt. Pokud vám oba názvy přijdou povědomé z první části, kdy jsme jezdili kolem Chehalisu, tak je vaše podezření správné. A na další vyprávění se bude hodit kolíček na nos. Byť to není od řeky vidět, tak na obou stranách na planině je z každé strany jedna skládka. Zatímco vlaky UP mají z Arlingtonu prudkou vlečku nahoru na planinu, v Rooseveltu se kontejnery z odpadem překládají na silniční valníky a těmi jsou vytahovány po silnici do kopce. V Rooseveltu končí vlaky H-INBROO (nově H-SEAROO) ze Seattlu, který dobírá odpadky z Centrálie a okolí (také odpad z Chehalisu končí zde). Pokud bysme ale vyhodili odpadek například v Aberdeenu, tak by skončil ve vlaku O-PSGL společnosti UP právě v Arlingtonu. V Arlingtonu také končí vlak O-SEGL ze Seattlu.

Železniční přejezd v Arlingtonu, pod mostem vedle vlečka na skládku.

Po asi čtvrthodině si Chase všiml blížícího se vlaku na našem břehu. Hned vedle je přejezd, kde lze vlak snadno zachytit.

Není vám ta souprava povědomá?
Ano, je to souprava od obilného vlaku, co jsme sledovali ve středu nedaleko hranice států Washington a Idaho. Dnes je ale souprava vyložená a prázdná se vrací jako vlak GS-KAET do Eastportu, kde bude předán kanadské četě.

Shane nás upozornil na příjezd vlaku O-GLPS (vyrovnávka z Arlingtonu do Sheltonu na poloostrově Kitsap, který z Portlandu vede četa BNSF a z Centrálie četa PSAP) z vlečky. Následoval úprk a improvizované natáčení.



Panorama Arlingtonu směrem na východ. Na levém břehu je vidět Roosevelt s nákladní cestou na státní skládku. Vozy s odpadky kam se podíváš...

Co bylo zklamáním, to byl levý břeh, přesněji trať BNSF. Běžně tu jezdí 30-35 vlaků za den, ale dnes odpoledne jsme tu nespatřili hnout ani kolo.
Shane nám na cestu doporučil několik míst u řeky na natáčení vlaku, ale museli jsme se rozloučit. Stále nás čekalo 135 mil do Portlandu, cílem pro dnešní den bude Vancouver. Ten americký.

 

[VáclavS]

A cesta z Arlignonu nudná rozhodně nebyla.

První místo se nachází pár mil nad hrází přehrady John Day. Sopka uprostřed záběru je Mount Hood, jsme 55 mil od něj. Ten den byla skvělá dohlednost.


A tady máme vlastní přehradu John Day. Není moc vysoká, ale pokud je dost vody (a ten den ji dost bylo), dokáže jejich 24 turbín vyrobit více elektřiny než oba bloky Temelína. Pokud vás překvapují rybářské pruty, tak vězte, že v řece je spousta ryb. Navíc většina přehrad na řece (včetně této) je vybavena rybím přechodem.


Mezi Pascem a Portlandem je prakticky všude vzdutí přehrad, ale zde pod přehradou je úsek přírodní řeky. Před výstavbou přehrad byly na řece četné peřeje a i nízké vodopády. Vše je dnes však schované pod hladinou.

Opět Mount Hood, ale tentokrát už z menší vzdálenosti.

Zkusili jsme místo doporučené Shanem a dlouho jsme čekat nemusely na opravdu pořádné "Zetko" Z-BRG2 z Portlandu do Chicaga.



Další zastávka byla u hráze přehrady The Dalles nedaleko stejnojmenného města.
Provoz ale utichl i na našem břehu. Přesto jsme udělali další zastávku u tratě pod Dallesem.

Toto je jediné místo mezi Portlandem a Hinkle, kde ještě fungují (květen 2025) původní světelná návěstidla. Vše ostatní je již nahrazeno typem "Dart Vader".
Až v Cascade Locks jsme se dočkali vlaku, vlastně rovnou dvou vlaků. Dojeli jsme totiž opět I-NPSE, který zde čekal na protijedoucí vlak.,


Přejeli jsme tak jen asi 2 míle k blízkému přejezdu a zachytili vlak I-NPSE naposledy.


To už ale slunce zapadalo na levém (Washingtonském) břehu.

Už za tmy jsme projeli Portlandem, přejeli Columbii a zastavili ve Vancouveru na večeři a pak jsme jen kousek přejeli do posledního ubytování. Zítra bohužel musím Pacific Northwest opustit, halt práce volá.

 

[VáclavS]

V sobotu už nebylo moc času, protože jsem potřeboval být v půl jedenácté již na letišti v Portlandu. To nám ale nezabránilo si dát tradiční vydatnou sobotní snídani v místním bistru.

Vejce Benedikt v tradičním způsobu servírování. Chase si je dal také, ale místo bramborových restů si objednal hranolky.
Při snídani nám obsluha řekla, že místní podnik navštěvují občas i česi. Ale, to se jinde ve Washingtonu nepodaří, najít místo kam chodí našinci.
Přejeli jsme pak rovnou do Portlandu, a zkusili štěstí na místě, kde trip před jedenácti dny začal.

Přejezd Lombard street s Chasem.
U přejezdu opět stál vlak, ale tentokrát s četou připravenou k odjezdu. Nešlo ale tentokrát o I-G4SE, ale o úplně jiné monstrum:

3 lokomotivy táhnoucí 189 vozů ložené potaší o celkové hrubé hmotnosti 24 500 tun. To je nejtěžší sólo nákladní vlak v USA. Pouze zdvojené soupravy jsou těžší. Jedná se o export z Kanady přes přístav v Portlandu. Přijel jsem přes Eastport v Idaho přes Bonners Ferry, Sandpoint, Spokane a Hinkle. Skvělé ukončení skvělého tripu.
A teď už nezbylo nic jiného než se nechat odvést na místní letiště, rozloučit se s Chasem a nastoupit na let zpět do Evropy.

Když to dobře dopadne, bude příští květěn pokračování.

 

[VáclavS]

No a rok se s rokem sešel a přišla neděle 10. května, kdy jsem v brzkých ranní hodinách opět vyrazil na Ruzyňské letiště chytit jeden z prvních letů dne, který míří na Amsterdamské letiště Schiphol. Do těchto "přeskokových" letů se absolutně nevyplatí kupovat letenku do Business třídy. Letos jsem si totiž připlatil 184 Eur za "Economy comfort seat", což jsou pohodlnější sedačky s více místem na nohy (což velmi oceňuji při svých 195 centimetrech) a především jsou umístěné vepředu, tedy dřívější nástup a výstup. Toto mi umožnilo nastupovat přednostně do všech použitých letů. Zpáteční let Praha - Portland mě tak vyšel na 1347 Eur (cca 34 000 KČ) včetně pojištění. První let proběhl v klidu a včas, ale transatlantický let odstartoval z dopravních důvodů s půlhodinovým zpožděním. Taková předzvěst, že s dochvilností letů to letos nebude valné. Ale nepředbíhejme.
Zatím mi stačilo jen napsat Chaseovi, že budeme mít zpožděný přílet, tak aby zbytečně nečekal u výstupu z letiště. Chase mi následně píše, že si na výlet půjčil letos vyrobené auto Hyundai Sonáta s pouhými 21 000 najetými mílemi.
(přejezd v Boardmanu v Oregonu s Chasem a naším spolehlivým vozidlem po celou Le Grand tour round 2 )
V 11:40 místního času konečně přistáváme na letišti v Portlandu. Vystupuji z letadla v přední skupině a jdu do fronty na pasovou a celní kontrolu. Navzdory mému zadrhávání v řeči (angličtina mi ani po letech občas prostě nejde) mi úředník po pár otázkách dává razítko do pasu a tím mi dovoluje 90 dní pobytu na půdě Spojených států. Musel jsem si akorát déle počkat na svůj odbavený batoh, ale nakonec i on vyjel na pás a já krátce po půl jedné opustil letiště. Chase akorát přijížděl, tak mě rychle naložil a vyrazili jsme na východ.

Na rozdíl od předchozích ročníků trip začíná šestidenní "Le Grand tour" při kterém jsme najezdili kolem 1500 mil. Protože letos se bude jednat o větší vzálenosti, budu přikládát mapy s trasou pro jednotlivé dny:

Řeka Columbia zde tvoří hranicí států, takže kromě krátké odbočky do Dallesportu ve Washingtonu se budeme pohybovat ve státě Oregon.
Vyrazili jsme z letiště kolem tratě Union Pacific (dále UP) k dálnici 84 a po ní rovnou na východ. Dálnice v Oregonu i ve Washingtonu mají maximální rychlost stanovenou na 70 mil za hodinu pro auta a 60 pro kamiony. V Idaho sice povolují na dálnici pro auta až 80 mil za hodinu, ale na takový úsek jsme se nedostali.
Nedaleko za Portlandem projíždíme západní částí kaňonu Columbie s průlomem skrz Kaskádové pohoří. Přitom předjíždíme první dnešní vlak, Priority Intermodal ZBRG2. Expresní kontejnerák, který dnes také veze auta z Port of Grays Harbor ve Washingtonu do North Platte na rozřazení.
Sjíždíme z dálnice v městečku Cascade Locks a vybíráme přejezd pro jeho natočení.

Jedná se pravidelný denní vlak z Brooklyn yard v Portlandu do Chicaga.


Rychle za vlakem balíme a vracíme se na dálnici. Vlak zde jede většinou 50-55 mil za hodinu, takže lze po dálnici předjet. Musíte ale počítat s delším úsekem pro získání náskoku před vlakem. Dálnici opouštíme v osade Mosier, protože místní výhybna má stále původní vjezdová jednosvítilnová návěstidla, kde návěstí znak je určován změnou barevné čočky před žárovkou. Tato návěstidla už široko daleko nejsou a zde se jejich čas již brzo také naplní, protože přilehlá výhybna se bude rozšiřovat (prodlouží se dopravní koleje).


Z druhé strany byl již postup prací viditelný
Obecné problém této trati je její malá kapacita pro dlouhé soupravy. Výhyben je dost, ale jsou většinou jen pro vlak do 110 vozů. Takových vlaků je zde v současnosti výrazná menšina, protože UP využívá systém Precisious Scheduled Railroading, což je metoda maximálně využívající menší počet vlaků. Zní ekonomicky výhodně, jenže je vhodná jen pro dvoukolejné trati. A takovou tu UP nemá široko daleko jedinou. Takže se pro křižování můžete použít jen některé delší výhybny a jakmile do větší stanice dorazí více než 2 takovéto vlaky, tak je problém. Pak se musí třetí vlak odstavit často desítky mil od této stanice, dokud se neuvolní vhodná dlouhá kolej ve stanici. Speciálně to často dělá problémy v Hinkle yardu, kde takovéto soupravy nejen tankují, ale směrem na východ dostávají další lokomotivy nutné pro bitvu se sklony až 16 promile přes průsmyky Modrých hor (Blue Mountains).

Po druhém zachycení vlak ZBRG2 necháváme za sebou a v městě The Dalles přejíždíme řeku Columbii na Washingtonský břeh. Zkoušíme štěstí na BNSF Fallbridge sub (trať BNSF z Pasca, WA do Vacouver, WA). Po příjezdu na přilehlý přejezd zjišťujeme rozsvícené volno na návěstidle autobloku. Kdo četl povídání z loňského roku, tak už ví, že to znamená blížící se vlak v přilehlém oddílu. Pro kontrolu ale vždy zkontrolujte protisměr, kde musí svítit červená.

Přejezd v Dallesport, WA

Po průjezdu vlaku návěstidlo zhasíná. Po vyfotografování Mt Hoodu na druhém břehu řeky se vracíme na oregonský břeh.

 

[VáclavS]

Pokračujeme na východ. Po nějaké době opět dojíždíme ZBRG2, ale měníme plány, když ve výhybně Celilo postává protisměrný kontejnerák IG4SE (Z Chicaga to Seattlu). Tyto vlaky jsou známé zde svoji extrémní délkou a slouží k navážení kontejnerů (a často i jen prázdných vozů) k nakládce v přístavech v Seattlu a Tacomě. Obracíme na přilehlém exitu a jedeme zpět do města The Dalles. Je nám totiž jasné, že vyrazí plnou rychlostí, jakmile ZBRG2 projede výhybnou. Máme čas si i vybrat přejezd přímo ve městě, vybíráme tento.

Stavíme techniku a za deset minut doráží vlak. Jedná se o třímílového hada s 212 vozy.

Po vlaku se vracíme na dálnici a jedeme delší dobu bez jediného spatřeného vlaku. Projíždíme Arlingtonem a zastavujeme až v Boardmanu na kontrolu návěstidel. Ta svítí a ukazují volno pro vlak jedoucí na západ. Zakrátko přivaluje GSETLV, ložená souprava obilí z Kanady.

Proti loňskému roku došlo ve změně v provozu těchto vlaků. Nově je vyžadována lokomotiva vybavená opakovačem návěstidel, což ale lokomotivy CPKC neumí. Proto jezdí na vlacích pouze do Hinkle yardu, kde vlak přepřahuje na lokomotivy UP. Pouze postrk může zůstat.
Z Boardmanu jdeme nakouknout do blízkého seřaďovacího nádraží Hinkle yard, ale nic není vidět a návěstidla ve Stanfieldu jsou (opět) zhaslá.
Chase mi chce ukázat zajímavý přejezd pro chodce v sousedním městečku Echo.




Během fotografování přejezdu se rozsvěcují návěstidla v přilehlé výhybně a návěst volno ohlašuje vlak jedoucí na východ. Tentokrát nás čeká relační vlak z Hinkle yard do města Pocatello v Idaho.

Jedeme do Pendletonu údolím řeky Umatilla, kde silnice sleduje trať, ale žádný vlak se neukazuje. Když ale přijedeme do Riethu, což je takové předměstí Pendletonu, vidíme návěst volno na vjezdu do výhybny od Pendletonu. Přijíždíme už po západu slunce na přejezd Birch Creek, nám již velmi známým z loňského roku. Do pár minut přijíždí překvapení. Další, ještě delší vlak IG4SE. Občas jedou dva vlaky denně, ale málokdy jedou dva 200+ vozové vlaky jen pár hodin za sebou.

No se světlem to bylo dost na poslední chvíli. Po vlaku přijíždíme do vlastího Pendletonu do Westernové hospody Hamleys na zasloužený první americký burger.




Po večeři ještě ze zvyku zkontrolujeme návěstidla do Riethu. Svítilo zde opět volno pro vlak na západ. Vzhledem k tomu, že již byla dávno tma. jsme se rozhodli zkusit natočit něco přímo ve městě. Akorát že tentokrát to bude bez houkání, protože přímo v Pendletonu vlaky houkat můžou, jen pokud by šlo o bezprostřední ohrožení. Takto večer je jíž město tiché a my můžeme natáčet na přejezdu jindy rušné ulice. Vlakem se ukázal být ZG2BR, což je protisměrná varianta vlaku ZBRG2.

Pak už nezbylo než dojet na blízký motel a konečně si odpočinout.

Příště nás čeká dlouhé sledování tratě UP, horské průsmyky Blue mountains a planiny mezi pohořími.

 

[VáclavS]

Den 2: Pendleton - La Grande - Baker City - Huntington - Nampa - Kuna - (Boise)
Ráno Chase zjišťuje úbytek tlaku v pravé přední pneumatice. Jedeme proto na nejbližší pumpu, jenže Chase to trochu přežene a máme opačný problém. Naštěstí i v takovémto malém městě ráno funguje hned několik autoservisů, takže když přijedeme do nejbližšího otevřeného, tak místní mechanička nám ochotně pneumatiku řízeně upustí a problém je vyřešen, uff.
Jedeme zkontrolovat návěstidla ve výhybně Rieth a máme štěstí, svítí volno pro vlak na západ. Zastavujeme na oblíbeném přejezdu Birch street crossing a do pěti minut se dostavuje manifest MNPPD (Bailey yard, North Platte, NE to Albina yard, Portland, OR)

Po vlaku jsme jeli na východ do městečka Mission, ale návěstidla byla všude zhaslá. Nemělo cenu zkoušet Gibbon a tak jsme z Mission přejeli na dálnici I-84 a vyrazili vstříc postrachu všech místních řidičů kamionů - Cabbage hillu.

Cabbage hill představuje 9 mil konstatního stoupání až 6%, aby se dálnice vyšvihla na přilehlou náhorní planinu s celkovým převýšením 650 metrů. Trať UP využívá údolí přítoku řeky Umatilla - Meachant creek, který umožňuje dodržet sklon trati na 15 promilích, byť za cenu prodloužení tratě na 27 mil. Tento úsek je bohužel dopravně nedostupný. Sledovali jsme trať z Meachant do La Grande se zastávkou v Perry u místního památkově chráněného mostu.



Bohužel bez vlaků. V La Grande si všímáme dvou lokomotiv místní malodráhy jak si sestavují vlak. Jdeme zkusit štěstí na výjezd z města pro případ, že by se rozhodly vyjet. A oni se po asi 15 minutách opravdu rozhodli vyrazit s manipulačním vlakem, takže napřed sledujeme obsluhu místní vlečky, než vlak přejíždí místní přejezd.



Během natáčení si všímáme, že na místním nádraží zastavil relační vlak pro střídání čet. Čety z Nampy zde končí a střídají se s četami s Hinkle. Vracíme se na západ zpět na Arch bridge v Perry, který nabízí skvělé místo na zachycení vlaků z obou směrů.

Po úspěšném zachycení relačního vlaku jedeme opět na východ.

 

[VáclavS]

Pokračovali jsme ve sledování trati, ale bohužel bez úspěchu. V městečku North Powder zastavujeme na místním nádraží, ale návěstidla jsou zhaslá.

Přejíždíme na přilehlý silniční nadjezd, ze kterého lze fotit blízké hřebeny Modrých hor.



Při focení Chase zpozoruje pomalu jedoucí vlak směrem k nám. Ani teleobjektivem ale není zatím vidět, co to k nám vlastně jede. Nejdřív to vypadá na vlak traťovky, ale nakonec se z něho vyklube ucelený náklad štěrku.

Po vlaku přejíždíme do sousedního města Haynes, kde si všímáme rozsvícených návěstidel. Na rozdíl od pomalu jedoucího vlaku štěrku se tentokrát přivalil vlak prázdných autovozů sesbíraných v Salt Lake City určených k nakládce v přístavu Port of Grays Harbor - ano, tento vlak pojede po trati PSAP.

Pokračujeme do Bakers City, kde stavíme na oběd. Po obědě jdeme obhlídnou jeden místní přechod pro chodce, kde také chytáme "Zetko" ZG2BR.


Centrum města Bakers City má stále atmosféru konce 19. století


Přechod pro chodce v Bakers City, OR

Po vlaku najíždíme opět na dálnici a jedeme dále na východ, jsme teprve v půlce dnešní trati.

 

[VáclavS]

Následujících 60 mil dálnice kopíruje trať, ale dlouhé míle nic nepotkáváme. Teprve za cementárnou v Lime potkáváme protijedoucí relační vlak. Otáčíme přes blízký exit a přijiždíme zpět k cementárně asi 10 minut před vlakem.





Další zastávkou je Huntington. Šlo historicky o důležité místo, protože se zde potkaly tratě Oregon Railroad & Navigation z Portlandu s tratí Oregon Shortline odbočující z transkontinentální tratě UP v Green river. Ačkoliv obě původní tratě mají již mnoho let společného vlastníka, je zde stále plno památek na éru předávání vlaků.

Původní staniční budova v Huntingtonu, poslední vlak osobní dopravu tu zastavil v roce 1997.

Vyhlídka na nádraží v Huntingtonu

Huntington leží kousek od hranic s Idaho a je blízko hranice časových pásem.

Památník starého neštěstí během cestování v povozech před příchodem železnice.

Památník ukončení stavby trati a připojení Portlandu k železniční síti v roce 1884.

Zachovalý služební vůz v Huntingtonu.
Huntington je také poslední město v Pacifickém časovém pásmu. Kousek na východ od města je nutné si posunout hodinky o hodinu dopředu, protože zde již začíná pásmo horského času (MDT) = -8 hodin proti ČR.

 

[VáclavS]

Pokračujeme dále na východ a přijíždíme k Hadí řece (Snake river), která tu tvoří hranici mezi Oregonem a Idaho. První město je Weiser v Idaho, se zachovalou staniční budovou.


Jedeme dále podél tratě přes město Payette a před městem Ontario přejíždíme Hadí řeku (a tím i hranici státu). V Ontariu je také dochovalá staniční budova a potkali jsme tu i odstavené lokomotivy od manipulačního vlaku. Stále ale žádný provoz. To se zde ale stává, jsme na trati, kde jezdí denně jen kolem 20 vlaků.

(Staniční budova v Ontariu)

(Dvě odstavené SD70M vedle staniční budovy)
Přejíždíme do města Nyssa. Město samotné je v samotném rohu Oregonu, 390 mil po dálnici od Portlandu. Je zde nejen funkční cukrovar, ale také zcela unikátní staniční budova.
(I když je květen, cukrovar byl v provozu)

Škoda, že zde osobní vlaky od roku 1997 nejezdí...

Nákladové koleje v Nysse. Byť to moc nevypadá, obsluhuje se pravidelně v pracovní dny.

Jedeme dále podle kolejí, ale ani v městě Parma nepotkáváme vlak. Silnice stále sleduje trať. Až před městečkem Notus vidíme rozsvícená návěstidla a na místním přejezdu stavíme techniku. Za pár minut doslova proletí manipulační vlak do Ontaria.


Notus - malé město v Idaho, obilná sila jsou na této trati pomalu všude.

Hlavním pěstebním artiklem v Notusu ale není obilí, nýbrž chmel.

Jedeme dále podle trati, město Caldwell míjíme po dálnici (je odpolední špička) a jedeme rovnou do sousedního města Nampa zkontrolovat situaci. Stojí tu zrovna dlouhý relační vlak a střídají se čety. Vracíme se kousek před stanici a stavíme techniku. Vlak do čtvrt hodiny odjíždí a jakmile nás četa spatří, začne vytrubovat na pozdrav a mávat. Chlapi, děkujeme moc

 

[VáclavS]

Po vlaku jedem očíhnout místní nádraží. Je zde nejen zachovalá staniční budova, ale také odstavený parní jeřáb či mechanické návěstidlo.

Staniční budova v Nampě, Idaho
Ale další focení se musí odložit, přijíždí další vlak na střídání čet.

Jde o ucelenou soupravu chemické sody až ze samotného koutu Texasu, Brownsville, do Longview, WA. Někteří naši kolegové si jistě vzpomenou na ucelené soupravy sody do Rakovníka. Tohle je ale úplně jiná liga: 140 vozů, každý ložený na 100-110 tun. Vlak má hrubou hmotnost asi 17 500 tun a pro překonání sedel Modrých hor je vybaven 9 lokomotivami uspořádaných následovně: 3 lokomotivy vepředu, 4 vložené lokomotivy uprostřed vlaku a 2 lokomotivy na postrku. Vracíme se proto opět před stanici a zachycujeme pomalý rozjezd tohoto monstra.

Ve videu je slyšet příznak blížícího se zhoršení mého zdravotního stavu. Dnes to ještě nebude vidět, ale další den se kašel rozjede naplno a já během dne přijdu o hlas . Budu sice schopen výlet dokončit díky silným americkým lékům, ale do pořádku se dám až několik dní po návratu domů a návrat hlasu bude chtít ještě více času. Pravděpodobně jsem chytil nějaký virus v letadle...

Po odjezdu "sodovky" jdeme konečně zdokumentovat místní nádraží.

Stanice Nampa je řízena z místního stavědla, zatímco celá trať je dálkově ovládaná z Omahy v Nebrasce.




Poslední dnešní štací je trať u sousedního města Kuna (čte se ale kjúna) a název je indiánského původu. Zkoušíme štěstí na několika přejezdech, ale až na tom nejvíc na jihovýchod se na nás usměje štěstí. Zrovna zapadá slunce.


Náš přejezd v širokém úvalu Hadí řeky.


Podvečer v Kuně

V přilehlé výhybně spatřujeme vlak kontejnerů. rychle se blížící k nám.

Už z dálky je vidět, že jde o IG4SE, takže můžeme očekávat velmi dlouhý vlak, a taky jo. Měl 171 vozů.

Už se chystáme na odjezd, kdy si všímám, že návěstidla stále svítí. Že by jel ještě jeden vlak? Za pár minut se objevují čelní světla dalšího vlaku. Tentokrát jde o manipulační vlak do Nampy.

 

[VáclavS]

A tím dnešní den u kolejí ukončujeme. Máme již hlad, ubytování je 18 mil daleko ve městě Boise (čte se boizy), kde máme i vyhlídnutou hospodu na zaslouženou večeři a co je ve Státech velmi vzácné - i velmi dobré pivo!




Příště nás čeká cesta na západ až do Pasca ve Washingtonu, potkáme Heritage unit a povíme si něco o Precisious Sheduled Railroading

 

[VáclavS]

Den 3: Boise - Kuna - Caldwell - Baker City - La Grande - (Kennewick)
V úterý ráno opouštíme motel v Boise se svítáním, protože doufáme že chytíme ranní "Zetko" ZBRG2, které předchozí den odpoledne odjelo z Portlandu. Jedeme do Kuny a zastavujeme na přejezdu Pleasant valley road, kde jsme včera končili.

Poněkud bylo prašno po ránu, že ani hřeben Modrých hor nebyl pořádně vidět. Během focení se rozsvítilo vjezdové návěstidlo do přilehlé výhybny a do čtvrt hodiny přivalil manifest MHKPC (Hinkle yard, Hermiston, OR to Pocatello, ID). I když on to vlastně manifest nebyl...

Manifest totiž připomínala jen skupina vozů vepředu, zbytek soupravy byly (patrně) ložené autovozy z Portlandu a prázdná souprava obilných vozů. To je druhá tvář Precisious scheduled railroading. Nejde jen o dlouhé relační vlaky, ale také o využití kapacity v relačních vlacích, aby se lokomotivy maximálně využily. To na jednu stranu přináší dlouhé vlaky, ale na druhou stranu ubírá jejich četnost. Takže v tomto případě spojili tři skupiny vozů dohromady a vytvořili jeden vlak. Ten rozdíl bude dobře vidět v dalších částech, jakmile se přesuneme na síť konkurenční BNSF, která Precisious scheduled railroading nevyužívá.

Chtělo by to snídani kterou jsme zatím vynechali, ale napřed dáváme 10 minut na případný další vlak. A opravdu se zakrátko vjezdové návěstidlo opět rozsvěcí a signalizuje další "eastbound". Teď už by ale opravdu mělo jet "Zetko" - jenže nejede. Valí další relační vlak, tentokrát je to MPDNP (Albina yard, Portland, OR to Bailey yard, North Platte, NE). Už druhá lokomotiva budí pozornost, protože "T4" má Union Pacific jen asi 200 kusů z celkové flotily asi 9000 lokomotiv, ale když se blíží dvojče vložených lokomotiv, Chase zkouší něco hulákat, ale není ho přes vlak slyšet. Beru telefonem ono dvojče a spatřuji nemožné...

1996 je lokomotiva v historizujícím nátěru odkazující na společnost Southern Pacific, kterou v roce 1997 Union Pacific odkoupila. Ale není to standardní nátěr SP, ta používala černou barvu s červenými čely. Kdo četl z mého druhého výletu do USA o dva roky dříve, tak si možná vybavuje parní lokomotivu 4449 aka "Daylight", který byl vzorem nátěru tohoto stroje. Takových strojů má UP celkem 6.

Parní lokomotiva SP 4449 v Oregon Rail Heritage center v Portlandu (květen 2024)

Protože ZBRG2 nejspíš asi projel ještě před úsvitem, tak po vlaku balíme techniku a jedeme do města Kuna, konkrétně do místní pekárny, kde pečou skvělé donuty (americké koblihy). Po snídani jedeme kousek za město na přejezd silnice Cloverdale ("jetelové údolí"), kde stavíme techniku.

Chase teleobjektivem kontroluje blízké návěstidlo autobloku, které svítí červeně - vlak jede v opačném směru. Že by konečně ZBRG2?
Nikoliv, vracíme se k prvnímu vlaku dne, jde o další relační vlak, který je spojený s druhým vlakem, opět ucelenou soupravu prázdných oblilňáků.

Tím veškerý provoz na trati na nejméně dvě hodiny utichá. Balíme věci a jedeme do Nampy zkontrolovat nádraží, to je ale vymetené. Přejedeme do sousedního Caldwellu, tam je taky vymeteno až na pracovní vlak na výměnu pražců. Škoda že není víc přístupný.

LORAM Tie train, Caldwell, ID
Jedeme tedy na západ a stále nic, až v Notusu svítí vjezdové návěstidlo do výhybny na volno . Vlaku se ale moc nechce a museli jsme si delší dobu počkat.

Čekání na vlak v Notusu.
A i po čtvrté jede opět manifest, tentokrát vlak MPDOG (Albina yard, Portland, OR to Ogden, UT). To tu není úplně běžné.

Po vlaku jedeme dál na západ, jenže po cca 10 minutách jízdy proti nám vystřeluje další manifest. Chase rychle otáčí a jedeme zpět. Protože vlak valí plnou rychlostí, tak ho do Notusu už nestíháme předjet a zastavujeme u přejezdu krátce po průjezdu předních lokomotiv.

Občas se stane, stejně jako v tomto případě, že ani prodloužení vlaku nestačí na zátěž v dané relaci. Pak se vystavuje mimořádný vlak s příslušným písmenem X za symbol, takže správný symbol by měl být MHKPCX. Protože ale nevíme, který ze dvou vlaků byl ten následný, nechávám oba vlaky v oficiálním symbolu pro řádný vlak. X se používá pouze pro manifesty, nikoliv pro ucelené soupravy.

Nastává opět dopravní klid, a tak projíždíme Parmu, Nyssu, Ontario i Weiser, Huntington vynecháváme a vjíždíme zpět do Pacifického časového pásma (-9 hodin). Projíždíme kolem již známé cementárny (ale stále žádný vlak) a zastavujeme až nad osadou Durkee, kde trať prochází jedním ze sedel Modrých hor. Návěstidla signalizují vlak jedoucí na východ, což znamená že krátce po průjezdu se bude otáčet v přilehlé smyčce v klesání 15 promile. Za smyčkou začíná dlouhý přímý úsek, kde vlaky směrem na východ valí plnou rychlostí. S Chasem se proto domlouváme, že necháme projet lokomotivy a přejedeme na přejezd pod smyčkou, kde v plné rychlosti budeme moci snadni chytit celý vlak. Vlak přijíždí a podle řazení je to další MPDNP. Vypadá to, že dva dny předtím přivezl do Albiny MSEPD ze Seattlu více vozů než obvykle spolu s vlakem autovozů z Port of Grays Harbor na síti PSAP. Natáčím na nadjezdu dva krátké záběry a už valíme na nedaleký přejezd pod smyčkou.

Přejezd pod smyčkou v Durkee, OR

Chase připraven na příjezd vlaku.

Poté jedeme zpět do sedla a po místní silnici do již nedaleké města Baker City

 

[VáclavS]

V Baker City zkoušíme jeden z přejezdů na vjezdu do města od západu, kde je dlouhý přímý úsek. Po příjezdu spatřuji světla vlaku jedoucího k nám, ale je zatím ještě daleko. Proto jsem napřed zdokumentoval náš přejezd.

Přejezd Cambell street, Baker City, OR


No a přivaluje... ZBRG2! My jsme ho neminuli, ale on měl místo toho mnohahodinové zpoždění. To není dobré pro nákladní expres...

V Baker city jsme se více nezdržovali. Jeli jsme podle tratě přes Hayes na North Powder, co kdyby ještě něco jelo...

Zasněžené vrcholky Modrých hor u Hayes

A jéje, počasí se bude kazit... (Hayes. OR)

Přijíždíme do městečka North Powder, a návěstidla... svítí. Opět pojede vlak směrem na východ.

Nádraží v North Powder s přicházející bouřkou.
Vlakem se ukázal být ITAG4, souprava kontejnerů z přístavu v Tacomě do Chicaga.


Před bouřkou se nám naštěstí dařilo ujíždět, jenže trať oněměla. Jeli jsme přes La Grande a do Meachamu, ale pořád nic... Jak už bohužel víme, zde v Meachamu musíme trať opustit, protože ta si jde svoji cestou, zatímco dálnici čeká padák z Cabbage hillu.

 

[VáclavS]

Cabbage hill je výzvou především v zimě, kdy jsou zde nutné sněhové řetězy. Je zde proto v obou směrech několik míst, kde mohou kamiony zastavit a nasadit nebo sundat řetězy, Ani v létě to tu není moc sranda a několik ramp slouží případným kamionům v případě selhání brzd.

Po sjezdu Cabbage hillu jsme projely Pendleton, zkusili naše oblíbené vjezdy, ale nic (vše červené). Sjeli jsme z dálnice a po místní silnici zamířili do Hermistonu, ale provozní klid pokračoval. Mezitím zapadlo slunce a bylo jasné, že za Hermistonem bude tma. Po krátké zastávce na benzínce u Stanfieldu definitivně končíme s vlaky a pro cestu do trojměstí Pasco-Kennewick-Richland volíme přímou cestu po dálnici. Přijíždíme však až skoro v deset a řešíme Poirotův problém - kam na večeři když už je skoro vše zavřeno. Řešením se ukázal řetězec asijských bister s místní pobočkou. Objednal jsem si smažené nudle, kořeněná zeleninovou směs a krevety naložené v medu. Nacpal jsem se tu pořádně.
Až skoro v jedenáct jsme se dostali na model, a měli jsme toho oba dva dost. Naštěstí zítra ráno budeme mít pomocníka v mobilu.
Příště si vysvětlíme něco o údržbě tratí, ukážeme si co dělat když je vaše trať v údržbě a konečně dojde taky na vlaky společnosti BNSF.

 

[VáclavS]

Den : Kennewick - Hermiston - Pasco - Providence hill - Spokane
Noc za moc nestála. Jednak přilehlé parkoviště bylo hlučné i uprostřed noci, a navíc se o slovo řádně přihlásila moje viróza. Takže většinu noci jsem prokašlal a prosmrkal. Na vlastní výlet ale viróza zatím větší vliv mít nebude. Kolem sedmé balíme věci a já kontroluji situaci přes telefon. Dnes nás čekají tratě BNSF ze Spokane do Pasca (BNSF Lakeside subdivision) a přilehlá trať UP Spokane - Hinkle yard (Ayers sub). Telefon s daty se dnes bude velice hodit. Chase má neomezená data, ale jeho Iphone neumí pracovat s řadou programů, včetně ATCS. ATCS (automatic train control system) je dálkové ovládání tratě pomocí rádia, který lze legálně sledovat pokud je ho někdo schopný příjímat a dekódovat. Ve Státech se tomu věnovala a stále věnuje početná skupina dobrovolníků, byť radiové řízení tratí je na velkém ústupu kvůli zavádění digitálního řízení. Například na BNSF Seattle sub přestalo ATCS fungovat před dvěma lety. Všechny tratě UP v regionu už jsou taky řízeny digitálně. Nicméně BNSF Lakeside sub a navazující "Funnel" zatím nikoliv.

(Takto to vypadalo, když na Scenic sub fungovalo ATCS. Červená čára je oddíl obsazený vlakem, zelená čára představuje postavenou vlakovou cestu. Aktualizace probíhá průběžně.)
Nevýhoda ATCS je anonymita vlaků. Další možností je použití ISOŘe (krycí název pro program používaný BNSF). který se aktualizuje každých několik minut, ale ukazuje vše. Protože se ale nejedná o veřejně přístupný program, neuvidíte žádnou ukázku ani žádné další podrobnosti. ISOŘ ukázal několik vlaků odstavených v blízkém seřaďovacím nádraží v Pascu a čilou výlukovou činnost na Lakeside sub. Takže se rozhodujeme na krátký výlet z Pasca na předměstí, protože vlak G-BNYINB už dostal novou četu a byl připraven k odjezdu. Zbrojení naftou v Pascu neprobíhá, na to jsou stojánky v Hauser yard ve "Funnelu" pár mil na východ od Spokane. Zastavujeme na docela dobrém místě, jenže ouha - ono prší. Natáčení proto probíhá s bundou nataženou nad telefonem.

Zajímavostí byl 69 vůz, na kterém byl znak již zaniklé společnosti Frisco Čtení o FRISCO zde , jeden člen z flotily obilných vozů, připomínající původní společnosti postupně začleněné do dnešní BNSF.
Pohled na ISOŘ není veselý -na Lakeside sub probíhá intenzivní údržbářská činnost kolem Riztville, kde místní kamera chytá několik vozidel MOW (Maintenance of Way - údržba tratí). Většinou jde o dvojici štěrkového pluhu a podbíječky. Většina trati je již na betonových pražcích, nicméně jsou tu stále úseky dřevěných pražců. Jsme na trati, kde jezdí špičkově až 40 vlaků, z nichž až polovinu tvoří ložené ucelené soupravy obilí, ropy, etanolu nebo uhlí. Každá váží až 14 500 tun. Takže údržba štěrkového lože a GPK probíhá pravidelně, většinou v pracovní dny dopoledne, aby během odpoledne mohly projíždět vlaky. Většinou trať není zavřená, akorát vlaky čekají ve výhybnách na ukončení prací. Ze zkušenosti vím, že taková údržba bude probíhat do přibližně 2 hodin odpoledne, a poté se vlaky rozjedou.
Nasedáme do auta a jedeme na konec silnice na našem břehu řeky Columbia, kde začíná soutěska.

Silnice končí, soutěska začíná. Vlevo vede trať BNSF, bohužel vlak jsme zde nechytili.

A hned vedle je jablkový sad. Jablka jsou symbolem státu Washington a jsou tu pěstovány ve velkém.
Po krátké zastávce nasedáme do auta a jedeme zpět přes Kennewick do Pasca, očíhnout místní nádraží. Cestou na vlečce spatřuji soukromou lokomotivu typu SW1000 i se služebním vozem.
Po krátké zastávce pokračujeme přímo na nádraží v Pascu k místnímu depu.


A v depu byly zajímavé kousky! Vlevo stojící SD60M 1469 jezdí stále v nátěru, ve kterém v roce 1991 opustila továrnu. Stejně tak vpravo stojící C44-9W 668 v původním nátěru dráhy ATSF z roku 1994. 1469 občas vyjíždí na manipulační vlaky, 668 slouží už jen na posunu a do traťové služby již nezasahuje. Zelenému nátěru se mezi místními příznivci železnice přezdívá "Green Minnie", zatímco nátěr ATSF se označuje jako "ATSF Warbonnet", což odkazuje, že originál se používal za války jako krycí nátěr proti japonským letadlům.

V depu se schovávala výroční lokomotiva BNSF číslo 6163. Každá nálepka představuje jednu dráhu tvořící dnešní BNSF, včetně již dříve zmíněné dráhy Frisco.

Dvojče posunujících lokomotiv v ranžíru. Vlevo 634 je původně ATSF Warbonnet, který ale prošel velkou rekonstrukcí elektrické části a při tom obdržel nátěr BNSF, vpravo 1668 je SD40-2, což byla od 70. let běžná traťová lokomotiva. Nicméně lze je stále občas potkat v traťové službě.


A tady je druhá SD60M "Green Minnie" 1473 čekající na práci pod spádovištěm.
Moc se ale v ranžíru nedělo, pouze dvojice "Geepů" tlačila vozy ke svážnému pahrbku. Protože výluky na BNSF Lakeside sub pokračují, rozhodli jsme se přejet Hadí řeku a jet souběžně s tratí UP do soutěsky.

 

[VáclavS]

Cesta podle trati UP ale ukazovala také tichou trať, pouze ve Wallule před soutěskou jsme spatřili obsluhu, ale zde se nedá fotit. Přejíždíme proto až do Hermistonu,
Blížící se soutěska Columbie ve Wallula. WA

Pohled na trať UP, na druhém břehu vede jednokolejka BNSF. U pravého okraje můžete na druhém břehu spatřit dříve zdokumentovaný jablkový sad.





Krátce před koncem soutěsky spatřujeme konec souběžně jedoucího relačního vlaku stoupající na planinu u Hinkle yardu. Naštěstí prázdná silnice umožňuje rychlou jízdu (ale povolenou rychlostí) do Hermistonu, kde honem stavíme techniku na jednom z přejezdů na předměstí. Moment, ale tohle je už v současnosti velká vzácnost...

Přejezd Edwards road v Hermistonu, přední závora je původní a stále vybavená klasickým zvonkem.

Za poslední tři roky jsem tu natočil desítky přejezdů, ale všechny měly elektronický zvonek. Až zde potkávám přejezd s klasikou. Dokumentace je ale až po vlaku, protože manifest METHK je to coby dup (Eastport, ID to Hinkle yard, Hermiston, OR)



Oddílová návěstidla s releovým domkem s označením přejezdu.
Po průjezdu vlaku návěstidla zhasínají. Jedeme kousek zpět, a na místních oddílových návěstidlech po nějaké době se objevuje červená ve směru do Spokane. Po pár minutách v dálce slyšíme houkání vlaku. Protože místo kde jsme není šikovné na focení, vracíme se zpět na přejed Edwards road. Přijiždí manipulační vlak, který mezitím dokončil posun ve Wallule a teď stahuje vozy do Hinkle yard na rozřazení. Hinkle yard je taková obdoba seřaďovacího nádraží na trati UP jako má BNSF v Pascu.

 

[VáclavS]

Poté přejíždíme do nedalekého Stanfieldu a zkoušíme místní přejezd. Místní návěstidla jsou ale zhaslá. Při průjezdu kolem místního seřaďovacího nádraží spatřujeme, že tu stojí dva obří kontejnerové vlaky. Podle kontejnerů se dají snadno identifikovat jako IG4SE (Global 4 terminal, Joliet, IL to Seattle, WA) a jeho protivlak ITAG4, výchozí z přístavu v Tacomě. Oba dva byly od vjezdu přes celé nádraží. Zkoušíme štěstí na přejezdu u nedaleké elektrárny.


Blízké oddílové návěstidlo svítí proti nám červeným světlem - jede vlak v protisměru (od Portlandu do Hinkle). Za chvilku přijiždí manifest, ale zastavuje v uctivé vzdálenosti od přejezdu a zhasíná světla. Má zatím na stůj do Hinkle a nechce blokovat přilehlý přejezd. Když ani po několika minutách nepokračuje, nasedáme do auta a jdeme znovu očíhnout Hinkle yard. Příčina proč manifest nemůže do stanice byla dobře vidět. Aby ITAG4 mohl natankovat přední lokomotivy na stojánce, zůstal konec vlaku ve výhybkách vjezdového zhlaví. Až poté, co natankoval čelní dvojče a obdržel další dvě lokomotivy pro trakční podporu přes Modré hory, byl potáhnut dále do stanice. S posunem se rychle vracíme zpět k elektrárně. Stíháme minutu před tím, než se manifest začne rozjíždět. Nebyl tak dlouhý jak jsme na UP zvyklý, ale zato si na konci vlaku vezl hlubinový vůz ložený generátorem.


Po vlaku jedeme opět kolem ranžíru v Hinklu. ITAG4 stále stojí na stojánce a zbrojí vloženou lokomotivu, IG4SE není zatím připraven k jízdě. Ale teď zásadní otázka: Kdo pojede první? Chase předpokládá podle situace, že ITAG4 odjede po skončení zbrojení a IG4SE by mohl odjet poté. No je to vabank. Přesunujeme se na přejezd v blízkém Stanfieldu, ale skoro půl hodiny se stále nic neděje.

Čekání na přejezdu ve Stanfieldu.

Až najedou si Chase všímá rozjíždějícího ITAG4, takže rychle bereme techniku a jdeme natáčet, a jak jinak, než opět v dešti. Naštěstí je tu hned vedle staré skladiště s převislou střechou, takže nemusím stát na dešti.


Rychle nasedáme do auta a jedeme zpět k ranžíru. K naší velké úlevě IG4SE stále stojí. Po dlouhé době kontroluji situaci na BNSF. Zatímco se motáme kolem Hermistonu, výluky pomalu končí a MOW se uklízejí z tratě. Protože ale vlaky zatím Pasco neopouštějí a protivlaky jsou stále za Ritzville (2 hodiny a více od Pasca), máme ještě trochu času než se musíme vrátit. Zastavujeme u elektrárny a dáváme čtvrt hodiny na vlak, jinak vyrážíme zpět do Pasca na odpolední část. Po pár minutách se na blízkém oddílu autobloku rozsvěcuje zelená - jede vlak z Hinkle. Přijíždí IG4SE, který jsme ještě neviděli...

V USA můžete potkat kontejneráky o 300+ vozech, ale jen na pár tratí a jde o dva spojené vlaky. Tento vlak měl 260 vozů a nebyl s nikým spojený. Na této trati sice můžou jezdit dlouhé vlaky, ale tento byl extrém. Delší kontejnerák IG4SE nebyl zatím spatřen, jeho odhadovaná délka přesahuje 3 míle. Pravděpodobně šlo o nejdelší vlak na této trati za několik posledních let.
Po tomto extrému se vracíme zpět soutěskou do Pasca, ale zkoušíme krátkou odbočku na dráhu z Walla Walla. Zastavujeme u jednoho přejezdu, kde si během dokumentace všímáme rozsvícených návěstidel. Přijíždí manipulák BNSF vracející se do Pasca.


Po vlaku kontroluji situaci na BNSF, kde se vlaky začínají rozjíždět Stíháme ještě krátkou návštěvu přilehlé malodráhy, kde dokumentujeme mimořádnou událost.


"Geep" původně patřící BNSF, přeprodaný malodráze. Někdo zapomněl utáhnout ruční brzdu. Naštěstí zemní val splnil svoji funkci.

Následně přejíždíme Hadí řeku a vjíždíme do Pasca.

 

[VáclavS]

Provozní situace na Lakeside sub byla zatím následující: Kolem Ritzville stály 3 ložené soupravy obilí, mezi kterými stál manifest H-ALTPAS (Alliance, TX to Pasco, Wa), další 2 obilňáky najížděly od Spokane. V Pascu samotném stály dva vlaky připravené k odjezdu - manifest H-PASGFD (Pasco to Grand Forks, ND) a autovlak V-PTSBLU (Portland, OR to Blue Island, IL). Jeden spojený vlak obilí, tzv "Megagrainer" právě vjížděl do Pasca, nicméně z kamery v Riztville jsme vědeli, že nemá žádnou zajímavou lokomotivu (je akorát o dvojitou soupravu), a vynecháváme ho, protože H-PASGFD právě odjíždí z Pasca. Stavíme u nedalekého přejezdu a sledujeme manifest a jeho boj se stoupáním z ranžíru.

Přejezd Selph road u ranžíru v Pascu.


Po kontrole situace se rozhodujeme pro přesun do sousední Eltopie, kde chytáme první loženou soupravu obilí, G-HGMVAW


A protože manifest H-ALTPAS už šlapal G-HGMVAW na paty, počkali jsme si zde i na tento vlak



Mezitím V-PTSBLU odjel z Pasca. Rozhodli jsme si ho trochu nadjet do blízké Mesy.


Mesa a odbočení vlečky z hlavní tratě.

 

[VáclavS]

Po autovlaku se vzhledem k situaci rozhodujeme pro delší přesun do Hattonu, kde začíná dvoukolejný úsek přes Beatrice, Providence hill do Lyndu. Z obou stran Providence hillu jsou sklony 9 promile, akorát od jihu je stoupání kratší a vrcholový úsek je v ostrých obloucích. Pro první vlak zastavujeme v osadě Cunningham kousek od Hattonu.



Osada Cunningham a blížící se G-JAMKAL



Přejíždíme do sousední osady Beatrice a chytáme další ložený vlak obilí, tentokrát G-GMNKAL


Na další vlak jedeme trochu dál pod Providence hill ze severu do města Lynd. Přijíždí další loženka obilí G-ABATAC.


Protože vlak bude pomalu se vlnit v obloucích při stoupání na Providence hill, jedeme vlak předjet a dorazit na vrchol Providence hill před ním. Díky souběžné silnici to není obtížný úkol.





Stíhací jízda s G-ABATAC na vrchol Providence hill.


Krajina kolem Providence hill


Vrcholový úsek Providence hill.

Zatímco G-ABATAC dole valil plnou rychlostí, tady na vrcholu kopce se jen pomalu ploužil. 3 lokomotivy zde pro takový vlak jsou na hraně svých možností.

Mezitím dorazil poslední z pětice ložených souprav do Lyndu. Nemělo cenu zkoušet štěstí někde na trati, proto jsme zůstali na Providence hillu a počkali si zde i na něj.

Další vlak nebyl blíž než 50 mil, takže jsme se rozhodli k cestě na ubytování do Spokane se zastávkou v Ritzville u muzea.

 

[VáclavS]

Přejíždíme do Ritzville, kde dokumentujeme místní bývalé nádraží, které slouží jako museum. Jsou tu instalovány 2 kamery odkaz s nepřetržitým vysíláním.



Mechanické návěstidlo je plně funkční, ve vybrané dny je obsluhováno dobrovolníky.

Nahoře v okně je umístěná jedna z kamer, druhá je na bývalém peroně pod střechou.

Po odjezdu z Riztville potkáváme v sousední výhybně Tokio odstavenou loženou soupravu obilí, což je poslední vlak dne. Než dojedeme do Spokane, bude již tma.




Příště si ukážeme "Funnel" i souběžnou trať Union Pacific v plné síle a výsledkem dne budou dva raritní úlovky.