VáclavS a Pacific Nortwest

[VáclavS]

Útery: Kirkland - Skykomish - Leavenworth - Wenatchee - Quincy - Ephrata - Odessa - Harrington - (Ritzville) - Spokane
Dnes budeme prakticky celý den sledovat jednu trať ze Seattlu do Chicaga, zde ale rozdělenou na Scénickou subdivizi (Seattle - Wenatchee) a Columbia river subdivision (Wenatchee - Spokane) s poněkud zavádějícím názvem, protože řeku Columbii opouští již pár mil od Wenatchee a dále ji nesleduje. Pouze k večeru uděláme odbočku na Lakeside subdivision, což je trať ze Spokane do Pasca.

Tento den začal brzkým odjezdem z motelu v Kirklandu, protože bylo nutné chytit Amtrak 7 z Chicaga do Seattlu ve Skykomishi. Zde má průjezd kolem půl deváté, což znamenalo odjezd již v sedm. Snídani jsme si koupili už včera v místním supermarketu, takže tu jsme řešit nemuseli. Hustě osídlená oblast kolem Seattlu skončila do půl hodiny a začaly prudké kopce Kaskádového pohoří.

Podle kamery ve Skykomishi jel proti nám vlak kontejnerů, tak jsme zastavili v zapadlé vesničce Index a počkali si zde na něj.
I


Index tvoří jen pár domů. Do čtvrt hodiny šli závory dolů a přivalil vlak S-LPCSEA (Logistic Park v Ellwoodu, Illinois do Seattlu)


Pak jsme přejeli do Skykomishe. Je to malé městečko s nádražím a webkamerou. V letech 1929 - 1956 zde končil elektrifikovaný úsek přes 12 kilometrů dlouhý Kaskádový tunel. Původně ale trať šla sérií úvratí přimo přes Stevensův průsmyk. Vzhledem k zimním podmínkám zde a sklonům až 35 promile nebyl provoz udržitelný. Proto se po pár letech postavila nová trasa přes 3 km dlouhý tunel. Ani tato trasa neodstranila zásadní vadu trati v podobě velmi ostrých oblouků v prudkém stoupání a opakované laviny v zimním období. Proto byl v roce 1929 otevřen současný tunel. V roce 1956 byla trolej demontována a instalovány mohutné ventilátory. A tady je problém. Tunel není vodorovný, ale stoupá 10 promile směrem k východu. Zatímco po "westboundu" (vlak jedoucí "dolů" na západ) stačí tunel jen rychle profouknout, v případě "eastboundu" musí větráky běžet nejen po celou dobu průjezdu vlaku, ale ještě dalších cca 30 minut. To velmi omezuje počet vlaků využívající tuto trať. Tunel totiž po úpravě (vyříznutí dvou drážek pro velké kontejnery ve stropě) vyhovuje jak doupatrovým kontejnerákům, tak i autovozům či "Boeingům" (tunel je zcela přímý). Alternativou je jižněji umístěná trať přes průsmyk Stampede (ale tudy nadrozměrné vozy neprojedou). nebo až kaňonem Columbie daleko na jih. Smutné je, že zrušená a snesená trať "Milwaukee Road" o které byla řeč v předchozím díle, měla tunely vyhovující pro všechny vozy a přitom měla sklony do 18 promile, zatímco obě současné trasy přes Kaskády mají sklony přes 22 promile.
Hotel Cascadia Inn ve Skykomishi s kamerou


Počasí se po příjezdu do Skykomishe zkazilo a začalo pršet, ale to nás nezastavilo. Hukot ze západu nás upozornil na příjezd "Eastboundu" Z-SSECHC (terminál South Seattle - Cicero, Illinois nedaleko Chicaga). Na čele byl "Warbonnet", lokomotiva ve válečném nátěru.


Vlak přijel a zastavil, což znamenalo vlak v opačném směru. Byl jím námi očekávaný Amtrak 7. Tím jsme se s Amtrakem rozloučili, dále už jsme žádný nechytili.


Pak jsme zkřehlí vlezli zpátky do auta a vyrazili do Stevensova průsmyku. Nedaleko pod ním u osady Merrit jsme zkusili štěstí na předchozí Z-CHCPTL, či na cisterny co jely před ním, ale nedočkali jsme se. Patrně nám cisterny projely a Z-train zůstal za tunelem. Příroda je zde v kaňonu Nason creek ale pěkná, navíc vylezlo slunce.

 

[VáclavS]

Pokračovali jsme pak dolů z Kaskád a zastavili nedaleko pod místem, kde se vlévá Nason creek do řeky Wenatchee.
Tady na východní straně hor je srážkový stín, takže vegetace směrem na východ postupně ubývalo. Po chvilce jsme projížděli městečkem Leavenworth. Městečko je postaveno v bavorském stylu a je to past na turisty. Ani jsme se tu nezastavili.


Zastávku jsme udělali až o dalších 20 mil dál v dalším městečku Cashmere.

Trať je tu jednokolejná, ale město leží na výhybně. Ty většinou bývají cca 2 míle dlouhé, aby se i delší vlaky mohly pohodlně vykřižovat.
Dočkali jsme se tu našeho známého Z-SSECHC. Jak můžete vidět, bylo tu výrazně tepleji než ve Skykomishi.


Pak jsme jeli dál až jsme dojeli do velkého oblastního města Wenatchee. Zastavují tu všechny vlaky pro střídání vlakových čet.
Taky jsme tu viděli odstavený starý hytlák.

 

[VáclavS]

Po výjezdu z Wenatchee jsme ještě chvíli jeli podél řeky Columbia, než jsme vyjeli na planiny. Silnice to vede přímo, trať ale musí napřed udělat smyčku bočním údolím. Toto je šikovné když potřebujete se dostat před vlak, který jede souběžně s vámi. V našem případě jsme ho chtěli chytit ve stoupání, ale to jsme již nestíhali. Tak jsme jeli na planinu do městečka Quincy. Zde začíná dlouhý úsek, kde takový vlak může valit až 70 mil za hodinu. Vyjeli jsme kousek z městečka a počkali si na naše "Zetko".

Pak jsme se vrátili do městečka na oběd v podobě Tacos v místním mexickém bistru. Po obědě jsme zkusili štěstí na místních přejezdech.

Na tom druhém se nám poštěstilo potkat lokomotivní vlak v podobě dvou "Geepů" z Wenatchee.

Pak jsme jeli zkusit štěstí na nájezd od Wenatchee, jenže jsme spatřili prázdný vlak cisteren, rychle jedoucí proti nám. Okamžitě otáčíme a jedeme na první přejezd na vjezdu do Quincy.

Jen o dvě minuty později valí U-FEPPEM (rafinérie Phillips 66 ve Ferndale nedaleko kanadské hranice do Palerma v Severní Dakotě) kolem nás.

Protože je tu dobrá silnice která sleduje trať, rozhodli jsme se přejet do 17 mil vzdáleného městečka Epfrata. Zde chytáme náš cisternový vlak.

Poté pokračujeme v jízdě dalších 48 mil do dalšího městečka, Odessa. Silnice tu již nesleduje přímo trať a tak ztrácíme přehled o poloze cisternového vlaku.
Oni ty městečka si jsou vzájemně hodně podobné. Zde jsme potkali protijedoucí Z-train z Chicaga do Seattlu.

Krajina je tu většinou opuštěná, dlouhé míle nevidíte nic víc než pustinu či pole. Kdybych nevěděl že jsem stále ve Washingtonu, tak bych si myslel že jsme na prériích. Po dalších 25 mílích projíždíme malé městečko Harrington, tady opravdu dávají lišky dobrou noc. Za městem začíná jediný delší dvoukolejný úsek mezi Everettem a Spokane. Museli jsme si půl hodiny počkat v pustině, ale vyplatilo se. Chytili jsme najednou nejen naše cisterny, které nás dojeli, ale současně i protijedoucí krátkou směsku ze Spokane do Wenatchee.

Rozhodli jsme se zariskovat a přejezd 15 mil na jih do Tokia (v tomto případě je to ale opuštěná obec s výhybnou a silem) a Ritzville. Ukázalo se ale, že odpoledne je pomalé i na Lakeside subdivision. Po zjištění neúspěchu nám nezbylo nic jiného než jet do cíle dnešního dne, velkého regionální metropole Spokane. Zhruba uprostřed cesty si Chase všiml rozvícení návěstidel, tak jsme zastavili u nejblížšího přejezdu a počkali si na ložený vlak obilí.

Takových souprav tu jezdí v sezóně běžně 20 a víc. Pak jsme pokračovali směrem do Spokane a zkusili štěstí na souběžné trati společnosti UP...

 

[VáclavS]

...a byly úspěšní. Na předměstí Spokane jsme potkali relační směšku z Kanady do velkého ranžíru v Hinkle v Oregonu. Potěšily i kanadské lokomotivy.

Tím jsme tento den ukončili z pohledu vlaků. Večeře proběhla v místním mexickém bistru s akcí "Za 4 USD sněz kolik tacos kolik zvládneš (je to tu pravidelná akce). Já jsem se krotil na 7 kousků, ale Chase měl velké oči a nechal si jich připravit 11. Nezvládl to. Nešlo o jeden druh, ale každý si mohl vybrat kolik od každého typu chce. Den jsme ukončili na mostě Monroe street sledováním (dolního) vodopádu řeky Spokane. Zde si vypůjčím snímek od Chase, protože měl narozdíl ode mě lepší přístroj.

Byť to není již vůbec poznat, vedl tu až do roku 1972 ocelový viadukt ze snímku vlevo přes řeku nad námi rovnou na druhý břeh. Bohužel nic se nedochovalo.

Příště se podíváme na (ne tak) rušný koridor BNSF a dostaneme ochutnávku Rocky Mountains.

 

[VáclavS]

Středa: "The Funnel" - Bonners Ferry a zpět
Po klidné noci v tradičním stoletém americkém domě jsme vyrazili na trať, konkrétně do východní části města u hranice s Idaho. Zde je dvoukolejka BNSF s krátkým jednokolejným úsekem přes starý most. Toto je spolu s průjezdem městem Spokane skutečné úzké hrdlo celého severozápadu USA, protože každý vlak BNSF z východu a vlak UP mezi kanadskou hranicí a zbytkem sítě UP musí projet tudy. Denně tu projede až 80 vlaků, v silných dnech se provoz blíží až 100 vlakům za 24 hodin, z toho kolem 70 vlaků využívá celý úsek až k městu Sandpoint v Idaho. Takový provoz překonává pouze trať UP mezi Gibbonem a Bailey yard v North Platte (trať je ale trojkolejná), nebo jižní magistrála BNSF z Los Angeles do Chicaga, kde zase převažuje přeprava kontejnerů či dálkových návěsů. "Funnel" je jiný, polovinu vlaků tvoří sezónně obilí, jinak relační vlaky, kontejnery z/do Seattlu, Tacomy či Portlandu, uhlí na export do Kanady či cisternové vlaky surové ropy nebo ethanolu. Potkáte tu lokomotivy všech velkých dopravců v USA i v Kanadě.

Ve Spokane probíhá postupné odstraňování přejezdů a jejích náhrada nadjezdy. Nicméně jde o pomalý proces. Pro začátek vybíráme přejezd University road, který tvoří dva samostatné přejezdy, bohužel s jednou dodatkovou značkou...
No train horns - žádné houkání. Všude jinde jde o běžnou praxi kvůli bezpečnosti, ale tady se (patrně po stížnostech místních) troubit nesmí mimo přímé ohrožení vlaku / osob.
Prvním vlakem byla ložená souprava uhlí pro export přes Kanadu, C-SXMRBG, z dolu Signal Peak.

Konfigurace přejezdu je šikovná pro natáčení z prostředka, ale není šikovná pro dva vlaky současně. To se zde ale vzhledem k nedalekému jednokolejnému úseku moc nestává. Přejezd funguje stejně jako přejezdy ve Všetatech, přední závora nedovolí vjezd autu, pokud jsou dole závory u zadní koleje, v opačném případě zůstává závora nahoře a umožňuje vyklizení přejezdu bez zbytečně dlouhé předzváněcí doby.
V rychlém sledu následuvalo "Zetko" Z-CHCPTL z Chicaga do Portlandu. Z znamená prioritní vlak návěsů a kontejnerů.


V protisměru po chvilce dorazil prázdný vlak obilí. Není vám povědomý?

Když jsme zkontrolovali čísla lokomotiv, bylo jasné, že už jsme tento vlak jednou potkali. Konkrétně v pondělí v Puyallupu. No 600 kilometrů za 42 hodin? To je průměr 14 km/h. No BNSF se tady evidentně nepředvedla.
Chtěli jsme zkusit štěstí na druhé straně města. Když jsme se dostali k odbočce Latah, kde se spojují tratě od Pasca a Portlandu (Lakeside subdivision) s tratí od Seattlu (Columbia river subdivision), spatříli jsme na mostě nad náma protijedoucí intermodal vedený lokomotivou Canadian National. Okamžitě otáčíma a po dálnici jedeme zpět na východní předměstí. Vlak stíháme doslova pár metrů od hranic se státem Idaho. Zde už se houkat může bez omezení.


Nemělo cenu vlak dále sledovat, protože hned za hranicí leží Hauser yard, což je velké nádraží BNSF, kde se tankují lokomotivy, mění čety u všech vlaků, některé vlaky se tu odstavují i několik dní a v případě nedostatku čet se některé ucelené soupravy spojují do dvojic, zejména obilné vlaky.
Místo toho jsme přejeli asi půl míle na jih k souběžné trati UP. Rozsvícené oddílové návěstidlo věštilo vlak od kanadské hranice.

Typický přejezd na trati UP, závory jsou tu vzácné. Tento leží na ulici Stateline. Opravdu tvoří hranici mezi Washingtonem a Idaho. Hranice je především ekonomická. Idaho je výrazně levnější než Washington.

Postavili jsme se u přejezdu a zakrátko kolem nás valil ucelený vlak kanadské pšenice do Kalamy (konkrétně do sila v Peavey) s kanadskou soupravou, pouze četa byla UP.


Vrátili jsme se zpět do "Funnelu" k předchozímu přejezdu. Ale štěstí jsme měli jen na jeden vlak, na ucelený vlak kontejnerů z Ellwoodu v Illinois do přístavu v Tacomě. Po vlaku jsme vyrazili podle tratě na východ k Hauser yardu.


Potkali jsme také naše Q-čko s mašinkou CN, ale bez čety.
Nepotřebovali tankovat, tak se souhlasem dispečera střidali u přejedzu pár mil za Hauser yard. Pokračovali jsme proto dále a minuli odstavenou brusičku kolejí, která odpočívala před noční směnou na trati.


Na trati byl ale klid, tak jsme jeli až za městečko Athol. Výhoda je zde paralelní dálnice s tratí až do Sandpointu. Takže vždy stačí jen sjet z dálnice a zakrátko dojedete k trati. Štěstí nám ale nepřálo, pořád dopravní klid a zhaslá návěstidla. Až na jednom zapadlém přejezdu se zadařilo a dojel nás Q-SSECHC, již naposledy.

 

[VáclavS]

Další zastávku jsme udělali až nedaleko Sandpointu s výhledem na jezero Pend Oreille:

Kopce vpravo už patří Skalistým horám, které zde začínají. Z této strany ale jsou mírnější než z východu. Docela jsme tu vytvrdli a přitom viděli jen jeden vlak - relační směsku z Pasca do Grand Forks v Severní Dakotě.


Další čekání jsme vzdali a přejeli po mostě jezero do Sandpointu na protějším břehu. U zdejšího nádraží Amtraku jsme chytili uhelnou vyrovnávku z Kanady do dolu Spring Creek v Montaně.

V Sandpointu končí "Funnel" rozbočením tratí směr Missoula (jižní) a směr Whitefish (severní). Jméno městečka Whitefish jste v MSTS možná projeli. Tato trať, konkrétně úsek z Shelby do Whitefishe (Hi-line subdivision) posloužila jako předloha trati US2. Tato trať následně úrovňově křižuje trať UP ze Spokane do Kanady. Křížení ale není veřejně přístupné, proto jsme ho vynechali.

 

[mikulda]

Pro začátek vybíráme přejezd University road,

Ta bariéra uprostřed silnice je proti objíždění závor?

 

[VáclavS]

A právě dnes odpoledne budeme trať "US2" sledovat především. Sledovat trať UP zde nemá cenu, protože zde není vybavena oddílovými návěstidly (provoz řídí přímo dispečer pomocí rádia). Soustřeďme se tedy na trať BNSF.

První vlak a hned krátce za městem, šlo o loženou soupravu obilí.
Další zastávkou byl tento přejezd:

Jeden z mála přejezdů na této trati vybavený něčím lepším než výstražnými kříži. První však přišla bouřka. Po bouřce přivalil relační vlak z Northtown yardu v Minneapolis do Pasca.


Pokračovali jsme hned dále. Při průjezdu výhybnou v Elmiře proti nám svítí návěstidla na stůj - jede vlak proti nám. Chase zná dobrý flek kousek odsud, tak tu stavíme a za deset minut přijíždí další ložená souprava s obilím.


Přijíždíme do města Bonners Ferry na řece Kootenai. Zde se tratě UP a BNSF rozdělují. Původně jsme chtěli zajet do 18 mil vzáleného Eastportu, což je pohraniční nádraží mezi UP a Canadian Pacific. Tento plán jsme z časových důvodů odpískali. Čeká nás stále 120 mil zpět do Spokane a chcem ještě něco chytit, navíc se nemůžeme zdržet, protože Chase zařídil rezervaci do restaurace Texas Roadhouse nedaleko Spokane, což je vyhlášený řetězec restaurací nabízející nejlepší steaky ve státech. Máme ale stále čas i na krátké fotozastávky:

Silniční most přes řeku Kootenai v Bonners FerryŽle
Železniční most společnosti UP je hned vedle.
Široké údolí řeky Kootenai.


První zastávkou je malá obec Naples, kde chytáme v pořadí již třetí loženou soupravu obilí tohoto odpoledne. Na postrku se ve dvojci s lokomotivou BNSF snaží i lokomotiva společnosti Canadian National.


Cestou zpět zkoušíme opět štěstí v Elmiře a opět úspěšně. Chytáme zde "Zetko" z Portlandu do Chicaga.

Po návratu do Elmiry jsme zjistili, že v přímé koleji svítí "Volno". Během chvíle doráží "Zetko" Z-SSECHC ze Seattlu to Chicaga.




Železniční přejezd v Elmiře, široko daleko jediné závory.

 

[VáclavS]

Ta bariéra uprostřed silnice je proti objíždění závor?

Ano, objíždění závor je tu bohužel velmi časté. Ono se při délkách místních vlaků nelze ani moc divit.

 

[VáclavS]

Po návratu do Funnelu se ukázalo, že je tu stále slabý provoz. Zkoušíme opět štěstí v Atholu, ale napřed u jiného přejezdu:

..a chytáme tu nám již známý obilňák, který jsme stihli předjet.


Za obloukem je další, dnes už navštívený přejezd. Zde chytáme vyrovnávku uhlí z Kanady.


Cestou míjíme zábavný park v Silverwoodu. Na návštěvu ale není jednak čas, navíc je otevřeno jen o víkendu.

Cestou děláme poslední zastávku kousek pod Atholem a chytáme poslední dnešní vlak, relační směsku z Pasca do Laurelu v Montaně.


Západem slunce u Atholu se dnes loučím. Pak už jen následovala cesta do restaurace a zasloužený velký Rib-eye steak.

Příště zkusíme Funnel ještě jednou, navštívíme Lakeside subdvision a dorazíme do Oregonu.

 

[VáclavS]

Čtvrtek: Spokane - Ritzville - Providence hill - Pasco - Kennevick - Pendleton
Ráno po opuštění našeho ubytování ve stoletém domě na předměstí zkoušíme štěstí ve Spokane Valley. Potkáme frontu relačních vlaků ze západu čekající, až nákladní expresy uvolní jednokolejné hrdlo a budou moci pokračovat do Hauser yardu. Můj nápad počkat na rozjetí fronty vlaků Chase odmítá a chce sledovat právě přijíždějící "Zetko" Z-CHCPTL (Z Chicaga do přístavu v Portlandu).

To se ale rychle ukáže jako špatné rozhodnutí. Chytáme "červenou vlnu" na souběžné silnici a vlak nám ujíždí. Po návratu Chase zjišťuje, že na souběžné trati UP valí obilná vyrovnávka s lokomotivou KCS v původním stříbrným nátěru, tvz. "Grey Ghost". Tak to byl už ale opravdu velký fail (selhání) nechat si ujet takovouhle raritu kvůli obyčejnému "Zetku", kterých uvidíme ještě několik. Chase mlčí a já radši špačkuju česky. Stíhat vlak valící 50 mil za hodinu bez souběžné dálnice a v zástavbě či světelnými křižovatkami prostě nejde.
Fronta vlaků se mezitím konečně pohne a první vlak je vpuštěn do jednokolejného úseku, jde o relační vlak H-PASLIN (Z Pasca do Lincolnu v Nebrasce)

Fíra nám tu zamával - děkujeme!

Další vlak zastavuje u vjezdu a zhasíná světla, což znamená že má na stůj, tak jdeme navštívit místní obchod pro podnikatele, protože maminka Chase potřebuje koupit nějaké věci pro svoji restauraci. Chase ale neuspěje. Zjišťujeme, že zboží mají v jejich pobočce v Kennevicku, což by nás moc nezdrželo, protože jde o město na druhém břehu Columbie než je Pasco s ranžírem a zajížďka by nás zdržela jen minimálně. Chase navrhuje zkusit štěstí na druhé straně Hauser yardu, což ale opět nevychází, zastihujeme tu pouze kontejnerový vlak z Tacomy do Omahy.


Chase to vzdává a nechává další program na mě. Navrhuji McKinzie road nedaleko vjezdu do Hauser yardu z druhé strany. Při cestě prohlížím Hauser yard ze souběžné silnice, ale žádný další vlak tu ještě není. Zastavujeme u přejezdu McKinzie road a kousek od přejezdu stojí druhý z ranní fronty směsek, H-PASLAU (Z Pasca do Laurelu v Montaně).

S četou prohodíme pár slov, když dostanou souhlas k vjezdu do Hauser yardu.
Velkou zajímavostí je přeprava lokomotivy SW1500 malého dopravce řazenou za vlakovými lokomotivami.

... a vlaky se následně daly do pohybu.

 

[VáclavS]

Pár minut na to příjiždí třetí ze směsek, H-PASGFD (Z Pasca do Grand Forks v Severní Dakotě).

Chase rychle přebíhá se stativem, protože zpoza směsky vyjíždí protijedoucí vlak. ložená souprava uhlí pro export přes Kanadu.


Dáme 15 minut čas na další vlak, jinak jsme rozhodnuti jet na Lakeside sub. Během stanoveného času přijíždí "Zetko" ze Seattlu do Chicaga.

A Chase opět přebíhá se stativem, protože v protisměru spatřujeme manipulák z Hauseru do Spokane se zátěží pro místní vlečky.


manipulák ale zakrátko zastavuje před návěstidlem autobloku, protože před ním ještě stále stojí loženka uhlí. Spatřuji světla dalšího vlaku, který napřed zpomaluje, ale nakonec pokračuje. Před ním jedoucí "Zetko" mezitím vjelo do Hauser yard. Šlo o vlak vnitroamerických kontejnerů, takzvané "Qéčko" od písmene Q používané pro druhou nejelitnější kategorii nákladních vlaků. Tento vlak jede ze Seattlu do Chicaga, ale obsluhuje jiné terminály a je trochu pomalejší než před ním jedoucí "Zetko"


Tímto byla dopravní špička ve Funnelu ukončena a my jsme vyrazily na západ podél tratě do Pasca, tzv. Lakeside subdivision. Svůj název dostala traŤ podle pasáží podél jezera Sprague, bohužel nevede tu silnice a tak tuto atraktivní pasáž musíme vynechat. Alespoň chytáme vlak místní malodráhy na nádraží v Cheney.

Hytlák s logem Western Pacific je bohužel replika.

Přejíždíme pár mil do Tyleru, kde sice chytneme přeháňku, ale také odpolední "Zetko" z Portlandu do Chicaga. Chudák Chase vybírá stranu fíry, kdežto já na straně vlakvedoucího dostávám pozdrav zamáváním. Děkuji moc!

Jedeme dál podél tratě, ale žádný vlak zatím nepotkáváme. S jízdou na západ ubývá mraků a zlepšuje se počasí. Projíždíme opuštěnou krajinou včetně bývalé vesnice Tokio, kde zůstalo jen obilné silo u tratě a dvě poslední farmy.

Příjíždíme do Riztville. Je to malé městečko, ale největší mezi Spokane a Pascem. V bývalé nádražní budově sídlí muzeum (bohužel v pracovní den je zavřeno) a s kamerou. Podle kamery zjišťujeme, že uhlí co jsme chytili u Hauser yardu ještě neprojelo. Jdeme si mezitím prohlédnou exponáty co stojí venku před muzeem.





Jdu očíhnout místní přejezd, v městečku jsou čtyři, dva z každé strany budovy.

 

[VáclavS]

Jak už na fotce patrno, Chase mezitím spatřil blížící se vlak a připravil si stavit. Šlo o dříve zachycenou loženku uhlí z Hauseru.


Nasedáme hned do auta a zahajujeme stíhací jízdu. V malé obci Paha sjíždíme z dálnice právě včas, abysme stihli křižování našeho uhlí s protijedoucím relačním vlakem H-PASSPO (směs z Pasca do Spokane). Velkou raritou je hned první lokomotiva, tzv. "Frankenstein", což je přezdívka této a lokomotivy 5441, obě maji střední část kapoty z lokomotiv série 9xx-12xx, 5441 je navíc vybavena houkačkou typu RS3L. Nicméně i jen 4331 je velmi vítaná.

Po vykřižování chytáme rozjed uhelného vlaku.


Jedeme souběžně s uhelným vlakem přes městečko Lind, kde začíná dvoukolejný úsek přes Providence hill, což znamená obousměrné stoupání 9 promile a ostré oblouky. Jeden protijedoucí relační vlak musíme vynechat, ale místo toho zastavujeme u zajímavého místa.

Vzpomínáte na zmíňku o "Meeker Southern", aneb smutný příběh železnice Milwaukee Road? Tak jsme opět u ní, tady po mostě nadjížděla trať Spokane, Portland & Seattle, později začleněnou do Burlington Northern a dnes patří BNSF. Most byl bohužel krátce po zrušení trati snesen. Počkali jsme si zde na naše uhlí.

Jeli jsme pak směrem k vrcholu Provindence hill, krajina tady vypadá takto:

Zastavujeme na Providence hill a já rychle vytahuji telefon, protože od Pasca přijíždí měřící vlak.

Tak tady bych měl mít video pouze pro dospělé, ale vypípávat Chase nebudu.

Uhlí se mezitím vyškrábalo na vrchol kopce.


Zde jsme sledování uhelného vlaku ukončili. V blízké osadě Beatrice je široko daleko jediný přejezd.

a v dáli vidím blížící se obilný vlak, šlo o jednu z četných vyrovnávek.


Tím akce na Lakeside sub skončila, Chase potřeboval navšívit obchod v Kennevicku. Zastavujeme ale při vjezdu do Pasca, kde je velký ranžír.
Kapacitu má 4800 vozů za den, ale průměr se tu pohybuje mezi 1200-1500 vozy za den. Velmi potěšilo spatření dvojice "Bonnetů" v původním nátěru ATSF (na trať vyjíždějí již jen ojediněle), tak dvojce zelených SD60M, které zase mají nátěr Burlington Northern. Spojením obou drah vznikla dnešní BNSF.

 

[VáclavS]

Po odjezdu z Pasca už jsme žádný vlak ten den nechytili, ale průjezd údolím řeky Columbia rozhodně stál za to.

A podobně to vypadá dalších více než 200 kilometrů občas přerušovanou nějakou tou přehradou.
Do Pendeltonu jsme dojeli až za tmy a řešili jsme problém kam na večeři. Do řetězce rychlého občerstvení se mi úplně nechtělo. Chase při zadání dotazu na Facebooku objevil hospodu v centru města s velmi kladným hodnocením specializující se na burgery. Hamley se mi podle fotek líbil tak jsme se dohodli, že to prubneme, byť jsme dorazily jen hodinu před zavíračkou. Ale problém se nekonal, hned nás usadili ke stolu s vysokými židlemi v krásném saloonu ve westernovém stylu. To je velmi příjemné v městě známém rodeem.

A jídlo? Výběr ze 16 druhů burgerů, cena velmi příznivá a to hlavní - byl skvělý.
Po večeři jsme jen přejeli na motel a šli spát.

Příště se podíváme výhradně na vlaku Union Pacific a to v dlouhém úseku od Blue mountains na východě až po Portland na západě. Trip jde do finále.

 

[Zbyněk Šemora]

Václave. máš moc pěkné fotky, opravdu to musí tam být nádherný zážitek. Ale co nezávidím je to stravování. Smažené se smaženým. To bych dal maximálně jednou kdyby nic jiného nebylo a pak minimálně měsíc od takových jídel pauza.

 

[Mirda]

Václave, děkuji Vám za pěkný železniční cestopis. Elektrická trakce v USA neexistuje, nebo motolokomotivy byl Váš speciální zájem?

 

[VáclavS]

Václave. máš moc pěkné fotky, opravdu to musí tam být nádherný zážitek. Ale co nezávidím je to stravování. Smažené se smaženým. To bych dal maximálně jednou kdyby nic jiného nebylo a pak minimálně měsíc od takových jídel pauza.

Ona americká kuchyně zdravá není. Proto jsme s Chasem často chodili jen na Tacos, což je vítané odlehčení. Mexických bister a restaurací je tam spousta a jedno skvělé místo byl foodtruck (mobilní stánek) v Pendletonu u nádraží. Asijská bistra jsou také dobrou alternativou.

 

[VáclavS]

Václave, děkuji Vám za pěkný železniční cestopis. Elektrická trakce v USA neexistuje, nebo motolokomotivy byl Váš speciální zájem?

Obecně severní Amerika není zemí elektrické trakce. Nejbližší elektrifikovaný úsek je od Chehalisu 720 mil na jih v San Franciscu. A to jen pro osobní dopravu. Universální elektrifikace tratí dělala jen Pensylvánská společnost, ale v nákladní dopravě skončila elektrická trakce v 70. letech. Pouze několik ostrovních provozů stále používá elektrické lokomotivy. Ve Washingtonu skončila elektrická trakce s úpadkem Milwaukee Road. Dříve tu jezdilo přes Kaskádové pohoří třeba toto:

Autor neznámý, místo: depo v Othelu, Washington. Do Othela jsme nejeli, moc toho tu nezbylo. Trakční vedení i dřevěné sloupy jsou dávno sneseny.

 

[VáclavS]

A našel jsem tento snímek z Chehalisu, ale je to smutný snímek:

Tak takhle to vypadalo v roce 1979 v Chehalisu jen kousek od muzea.

 

[VáclavS]

Pátek a sobota: Pendleton - Hinkle - Arlington - Portland
Brzo ráno za úsvitu nás probudilo vzdálené houkání vlaku, což Chase netěšilo. Jsme totiž sice na hlavní trati z Portlandu do Laramie, kde se trať napojuje na transkontinentální trať, ale provoz je většinou jen kolem 20 vlaků za den. Když už jsme byli vzhůru, rozhodli jsme se zkusit štěstí v přilehlé výhybně Rieth. Ukázalo se že vlak daleko nedojel, šlo o relační vlak z Bailey yardu do Albiny v Portlandu. Postaveno bylo pro protijedoucí vlak. Chase nás vzal na přejezd mezi statky na vjezdu do výhybny.

Vlak zakrátko skutečně přijel. Šlo o relační směsku z Hinkle do Ogdenu v Utahu.


Výhybka se hned přehodila a protijedoucí vlak se zakrátko rozjel. Mezitím ale z jednoho z místních statků za námi přišel místní pes. Nevěděl jsem, jestli nebude agresivní, ale když mi olízl ruku a chtěl skákat na mě, tak bylo jasné, že si jen chce hrát. Ostatně chtěl si s námi hrát i během průjezdu druhého vlaku.


V Riethu návěstidla nezhasínají, ale z obou stran byly červené. Tak jsme se vrátili do města na snídani. Ta byla dnes v místní bistru tradičně americká.

S plným žaludkem jsme zkusili opět Rieth a bylo volno pro westbound, tedy vlak jedoucí na Portland. Vrátili jsme se na předchozí přejezd, ale pes už se neobjevil. Nakonec přijel ucelený vlak kontejnerů I-NPSE, což je vlak sesbíraných kontejnerů z Bailey yardu do Seattlu s manipulací v Tacomě.

Rieth je dobré místo, ale protože žádný další vlak hned nejel, rozhodli jsme se přejet město a případně něco chytit tam. V Pendletonu sice Amtrak již od roku 1997 nestaví, ale nádraží je zachovalé včetně kolejiště. Zde se ale dlouhé vlaky křižovat nemůžou. Jsou zde ale výhybny z obou stran města. Rieth byla za západní. Když jsme přijeli k té východní, byl postaven odjezd na volno. Spěšně jsme připravovali techniku když přijel další ucelený vlak kontejnerů, tentokrát I-G4SE (což je vlak z Joliet, Illinois, jinak řádná verse předchozího vlaku). Tentokrát jsme sledovali tří mílové monstrum.

Následoval dopravní klid na trati, který jsme využili k výjezdu na východ. Cesta nás vedla přes indiánskou rezervaci kmene Umatillů a zastavili jsme opravdu na konci světa, v osadě Gibbon.

Silnice zde trať na mnoho mil opouští, takže partie stoupající trati z údolí řeky Umatilla jsou bohužel nepřístupné.
Při příjezdu jsme si všimli rozsvícených návěstidel, ale obou na stůj. Po 10 minutách pomalu dorazil zdroj - "Zetko" Z-G2BR z Chicaga do Brooklyn yard v Portlandu. Trať je tu ve sklonu, hodně obloukovitá a vlaky jedou tak 20-30 mil za hodinu, víc pouze na přímém úseku u městečka Mission v půli cesty z Gibbonu do Pendletonu. A toho jsme se rozhodli využít.

Hned po vlaku jsme skočili do auta a upalovali (ale povoleně) do Mission k místnímu přejezdu.

(Silo u přejedzu v Mission).
Okoukli jsme hlavní přejezd v Mission, ale nebyl nic moc. Kousek víc na východ byl další, málo využívaný a pro nás tím vhodnější. Vlaky zde můžou valit až 70 mil za hodinu. Náš Z-BRG2 valil tak 60, ale i tak to byl zážitek.

Potom už jsme se vrátili zpět do Pendletonu, protože už se blížil čas odjezdu směrem na západ do Arlingtonu. Napřed jsme ale udělali zastávku u místního "foodtrucku", kde jedna paní dělá skvělé tacos (alespoň to tvrdil Chase), po jídle zde plně souhlasím. Foodtruck stojí hned u kolejí, takže když krátce po jídle šli závory dolů, nemuseli jsme nikam chodit. Děkujeme fírovi za pozdrav!

Vlakem byla vyrovnávka trony z přístavu v Longview do Green River ve Wyomingu.