VáclavS a Pacific Nortwest

[VáclavS]

Den 5: The Funnel s krátkou návštěvou Montany
Ubytování na dnešek a noc na zítřek nám obstaral starší domek na předměstí Spokane, ale zato v krásně tiché čtvrti, kde netroubí vlaky ani neřve dálnice. Jsou tu i dvě ložnice, což se ukázalo jako prozíravé rozhodnutí. Alespoň jsem Chase nerušil nočním kašlem. Sice jsem si včera koupil v obchoďáku vlastní hrnek, čaj na hlasivky a med, ale zatím se to moc neprojevuje. Kašel vlastně po zbytek pobytu ve Státech neustane a hlas se mi plně obnoví až čtrnáct dní po návratu domů. Naštěstí bez teplot, takže jsem schopen absolvovat dnešní program.
Dnes nebudeme jezdit žádné velké vzdálenosti, ale zato nás čeká železničně velmi zajímavé území. Pro vysvětlení se napřed podíváme na schémata tratí BNSF a UP v oblasti:

(Zdroj: Wikipedie)

Legenda: Tmavá barva - 2 a více kolejí, světlá barva - jednokolejka, oranžová barva - trať BNSF, žlutá barva - trať UP, zelená barva - trať sdílena oběma společnostmi.
"Funnel" se označuje úsek trati BNSF mezi Sandpointem a odbočkou Latah Junction. Jedná se o dvoukolejný koridor s jednokolejným hrdlem mezi odbočkami Irvin a Otis Orchads, kde je 4 míle pouze 1 kolej, byť zdvoukolejnění je v plném proudu, byť komplikované nutností výstavby nového mostu přes Spokane river. Zhruba v jedné třetině se nachází Hauser yard, což je speciální nádraží na zbrojení a odstavování vlaku. Může zde zbrojit až 8 vlaků současně, také se zde spojují nebo rozpojují obilné vlaky na/z Lakeside sub. Dříve se občas spojovaly i dvě soupravy uhlí, ale takto spojené megauhlí jsem tu již tři roky neviděl. Úsek běžně využívá kolem 70 vlaků BNSF a 10-15 vlaků UP, špičkově může počet vlaků mezi Napa street a Sunset junction přesáhnout i 100 vlaků / 24 hodin. Špatnou zprávou pro příznivce železnice je, že trať je v tomto úseku vedená vyvýšeně na estakádách nebo na náspu a jednokolejné hrdlo přišlo v posledních letech o všechny přejezdy, místo kterých teď slouží nadjezdy.

Dneska mám k dispozici ISOŘ, tak ráno kontroluji situaci. Není špatná: Několik vlaků je přímo ve městě a několik zatím tankuje a střídá v Hauser yardu. Vyrážíme proto ven. Jen deset minut od domečku je přejezd Vista road na dvoukolejném úseku mezi Yardley yard a odbočkou Irvin. Vlastně ale jde o 2 jednokolejky s prostorem uprostřed.



A přijíždíme právě v čas na první dnešní vlak - BNSF manifest H-GRFPAS (Great Falls, MT to Pasco, WA)


a doslova na blok za ním jede ložený vlak uhlí C-SXMRBG


Poté vidím, že následuje větší přestávka, kterou využíváme pro nákup snídaně a svačiny. Také obhlížíme souběžnou trať společnosti UP, ale návěstidla jsou zhaslá. Když vidím, že se další vlak chystá k odjezdu z Hauser yard, vracíme se k trati BNSF. Tentokrát jsme ale více na východ už na dvoukolejném úseku a zastavujeme na osvědčeném přejezdu McKinzie road.

Přejezd McKinzie road

Vlakem je tentokrát ložená souprava obilí G-KDSKAL. Trochu jsem doufal ve dvojitou soupravu, ale bohužel šlo o standardní vlak.


Protože opět následuje přestávka, jedeme napřed natankovat do sousedního města Post Falls, již v Idaho a opět zkontrolovat situaci na trati UP, ta je ovšem stále stejná - žádný pohyb. Pro návrat k trati BNSF volíme přejezd McGure road, již za hranicí Washingtonu kousek od Hauser yardu. ISOŘ mi hlásí, že Yardley yard právě opouští zde začínající nákladní expres do Chicaga Q-SPOCHC jedoucí k nám.

Chase se připravuje na natáčení Q-SPOCHC



Po vlaku přejíždíme na sousední přejezd Idaho road, který je kousek na západ již ve Washingtonu. Hauser yard totiž mezitím opustil další ložený vlak uhlí C-SXMRBG. V některé dny nemusí jet žádný, ale v jiné dny jich jede klidně i 5 za den.



Zatímco jsme střídali přejezdy v Idaho a ve Washingtonu, dorazil do Hauser yardu elitní nákladní expres Z-CHCSSE z Chicaga do Seattlu. Ten se v Hauseru dlouho nezdržuje a valí na západ. Zůstáváme proto na Idaho road.


Další vlak zatím nejede, proto vyrážíme na východ. Projíždíme kolem Hauser yardu a blížíme se k Atholu. Tady není moc přejezdů a některé se kvůli provozu nedají použít. ISOŘ hlásí blížící se cisternový vlak U-PEMFEP. Zastavujeme proto na místě, kde silnice sleduje trať ale není tu moc provoz.


Děkujeme strojvedoucímu za pozdrav!

 

[Pikku]

Pěkný Václave !

 

[VáclavS]

Poté jsme popojeli pár mil na východ k místnímu přejezdu. Dle ISOŘe k nám valil nákladní expres Q-CHCSSE. Taky jsme se zakrátko dočkali.


Krátká vložka - BNFS má 3 kategorie nákladních expresů - H (prioritní směska), Q (Kvalitní "semiprioritní" kontejnery a návěsy) a Z (Prioritní kontejnery a návěsy). Protože většina směsek BNSF je "prioritní", nejsou a nebudou označeny jako "expresy", protože to expresy v provozu nejsou.

Provoz ve Funnelu zatím ustal. Nikoliv kvůli výluce ale zkrátka nic nepříjiždělo od Sandpointu ani nic neopouštělo Hauser yard. Stavíme u jezera Pend d´Oreille na místě, kde jsme loni zachytili relační vlak, tentokrát ale bez vlaku.

Výhled z jižního břehu jezera Pend d´Oreille k severu s železničním (vpravo) a silničním (vlevo) mostem.

Vzhledem k dopravnímu klidu přejíždíme jezero do Sandpointu a kupujeme si tu v místním obchoďáku něco k jídlu. ISOŘ ukazuje, že trať BNSF směrem na Bonners Ferry je taky bez vlaků. Chase mě proto chce ukázat kus druhé trati ze Sandpointu - Montana Rail Link (MRL). MRL je trať z Huntley, což je regionální uzel BNSF na západě Montany, prochází celou Montanou a kousek Idaho do Sandpointu, kde se napojuje na trať BNSF z Whitefishe. Celkem má délku 937 mil (1508 km - pro představu jak je Montana obrovský stát) Slouží hlavně jako přepravní tepna pro uhelné vlaky, část cisternových souprav a relační vlaky obsluhující města Missoula, Butte a Laurel. Její nevýhoda je, že narozdíl od trati na Whitefish není vidět v ISOŘi (do BNSF byla začleněna teprve před dvěma lety) a není tu tak silný provoz (většina vlaků jezdí před Whitefish). Takže zpět k oblíbeným návěstidlům. Zatímco přejíždíme na skok do Montany, já si užívám místní krajinu.


(Nepřipomíná vám to Krkonoše?)


Ani tentokrát jsme se nevyhnuli přeháňkám



Jedeme takto asi 40 mil na západ, než zastavujeme v osadě Heron, kde v místní výhybně svítí návěstidla a hlásí vlak od Sandpointu. Vlak jsme předjeli bez povšimnutí, protože silnice tu trať sleduje jen sporadicky a občas je od ní dost daleko a to na několik mil dlouhých úsecích. Vlakem je vyrovnávka uhlí z Kanady do velkolomu Signal Peak mine v Montaně.



Pak se vracíme zpět do Sandpointu, cestou potkáváme auto BNSF upravené pro údržbu tratí.


Krajina na hranicích Montany a Idaho, vpravo trať MRL


A jsme zpět u jezera Pend d´Oreille

Na předměstí Sandpointu se na nás konečně usměje štěstí (rozsvítí se návěstidla). Zastavujeme u přejezdu ulice Kootenai Bay. Po chvilce přijíždí jedna z mála obilných vyrovnávek, které nejedou přes Whitefish. I s lokomotivou dráhy Kansas City Southern v soupravě.





Poté jedeme do "centra" města. Chase potřebuje na záchod a já potřebuji balení kapesníků, které mi rychle docházejí. Obojí naštěstí řeší místní Wallmart (obchoďák).

 

[VáclavS]

Po vyřešení akutních problémů jedeme na místní náplavku s výhledem na železniční most přes jezero.


Netrvá ale dlouho a vidíme na mostě jet cisternový vlak U-FTETND (Fidalgo, WA to Trenton, ND, prázdné kotle). Trochu si proto popojedeme na místní nádraží Amtraku, byť ten zde staví jen dvakrát denně a v obojím případě v nekřesťanskou hodinu.


Ale co to? Vlak zastavuje na mostě přes záliv? To znamená jedinou věc - vlak společnosti UP pojede jako první. Hned za stanicí je totiž odbočka, kde trať MRL jde přímo, zatímco trať na Whitefish (BNSF Kootenai sub) se stáčí vlevo, nadchází jak hlavní silnici ze Spokane na Eastport, tak i místní 5. avenue a úrovňově křižuje trať UP ze Spokane do Eastportu na kanadské hranici. Trať UP nemá v úseku z Atholu do Eastportu funkční návěstidla (vlaky řídí dispečer přes vysílačku), takže sledovat tu vlak je mimořádně obtížné. Jedeme právě na 5. avenue, když se k nám zleva přidává obilná vyrovnávka (později identifikovaná jako GSVAET) a my podjíždíme trať UP, přitom slyším jak vlak bouchá na křížení tratí.
Pozor, toto křížení není veřejně přístupné a vstup na soukromý (a speciálně drážní) pozemek se tu bere jako trestný čin. Já vám sem dám ukázku vlaků na tomto křížení, ale důrazně nedoporučuji sem chodit natáčet, pokud nechcete zbytek dne strávit na místní policejní stanici či přespat v cele předběžného zadržení.


(Zákaz vstupu, soukromý pozemek)

Jedeme stíhací jízdu přes město a kus za něj, abysme získali náskok před vlakem. To se nám daří a stavíme techniku na přejezdu Firestone lane. Přijíždí GSVAET s kompletně kanadsko-kansaským vlakem (všechno ale vlastní jeden operátor) a četou UP.


Vracíme se zpět do Sandpointu s tím, že se pokusíme sledovat U-FTETND, jenže při vjezdu do města měníme plány. Dojíždíme totiž loženou soupravu kanadské pšenice GSETLV (kanadský export přes Eastport, ID do přístavu Longview ve Washingtonu). Rychle dojíždíme k místnímu přejezdu a spěšně stavíme techniku, protože vlak přijíždí dvě minuty po nás.

Přejezd Eastgate drive, necelý kilometr vpravo je křížení s tratí BNSF.



Wow, chytit tu dva vlaky během půl hodiny? To se tu daří jen zcela výjimečně. Jsme zase vedle obchoďáku, tak jsi jdeme koupit malou svačinu (Chase je "shopping geak", fanoušek do obchoďáků).

ISOŘ mezitím ukazuje změnu situace ve Funnelu. Hauser yard je plný a první vlaky začínají odjíždět na východ. Vyrážíme proto přes jezero na západ a zastavujeme na novém místě pár mil od mostu u jezera.


Přejezd Algoma spur s ještě nefunkčními návěstidly autobloku.

Při výstupu z auta si všímám, že nám u auta roste něco povědomého...

Pozdrav z domova v USA?

Divizny v USA? To by v Idaho asi úplně růst nemělo, a wikipedie to potvrzuje. Jde o Diviznu Malokvětou, která sem byla zavlečena ve 20. století.
ISOŘ nás upozorňuje na blížící se nákladní expres Q-SSECHC. Jede plnou rychlostí, proto se návěstidla rozsvěcují až pár minut před vlakem.


Následuje delší mezera před dalším vlakem, proto přejíždíme do Atholu na nám osvědčený přejezd Granite loop road. Přejezd má špatný výhled na východ, ale dobrý výhled na západ. A protože následující vlaky dle ISOŘE jedou na východ, máme skvělý flek a za celou dobu tu přitom jelo jen jedno auto.

Přejezd Granite loop road s oddílovými návěstidly a liduprázdnou silnicí - moc lepších fleků tu není.


Přestože je to oficiálně autovlak, běžně s sebou vozí skupinu kontejnerů ve stejné trase. Návěstidlo v druhé koleji současně signalizovalo další vlak v těsném sledu - nákladní expres Z-SSECHC. Trochu jsem doufal v závod, ale nakonec mezi nimi byla několik minut mezera.

 

[VáclavS]

Třetím vlakem v těsném sledu je O-VAWWHI. O znamená Officer special (zvláštní vlak pro management). Občas pod tímto označení jezdí zvláštní vůz Federálního železničního úřadu, někdy zvláštní souprava dráhy. Může tak jet sólo vůz, nebo celý vlak. V našem případě šlo o celý vlak o 14 vozech patřící BNSF. Ingousti BNSF se vraceli z návštěvy Portlandu na východ.



Další vlak zatím nejede, tak se vydáváme na cestu do Spokane. Cestou potkáváme odstavenou soupravu pro výměnu pražců.


Odstavený "Tie train" v Ratdrumu, Idaho

Jedeme nakonec až na předměstí Spokane Otis Orchads, kde stavím techniku na přejezdu Idaho road nedaleko hranice s Idaho. Zatímco na východ od Hauser yard je klid, směrem na Spokane je situace odlišná. Nedlouho poté co přijíždíme do Otis Orchads, natáčíme dva vlaky v těsném sledu.


Ložená souprava obilí potkává jen kousek od nás prázdnou soupravu vracející se k nakládce.

Následuje přestávka mezi vlaky, tak jedem zkontrolovat nedalekou trať UP, ale bohužel neúspěšně. Vracíme se proto k trati BNSF, ale k sousednímu přejezdu McKinzie road. Za 10 minut přijíždí nákladní expres z Portlandu do Chicaga Z-PTLCHC.



A protože na blok za ním jede relační vlak H-PASGFD, počkáme si zde na něj.



Máme již hlad a večeře dnes bude za státní hranicí v městě Coer d´Alene. Opouštíme proto trať BNSF a křižujeme trať UP v Post Falls, ID, když vidíme světla blížícího se vlaku. Honem vybíháme a připravujeme se na přijíždějící vlak. Je to další ložená souprava obilí z Kanady, GSETHS. Ale co to má na čele? Lokomotivu v historickém nátěru Kanadské Pacifické a četu, která nám mává! Děkujeme moc.



No tak to je skvělé zakončení skvělého dne. Ale teď již přišel čas na cestu do Coer d´Alene, kde nás v restauraci řetězce steakhousů Texas Roadhouse čeká zasloužená večeře.


Tří palcový New York steak, krásně šťavnatý, s typickými přílohami pro USA. Nenechte se zmást, makaróny se sýrem se steakem opravdu jdou a lepší fazolky jsem zatím neměl. Pokud vám porce přijde malá, tak musím dodat, že jsme hned po příchodu dostali skvělý chleba, který si sami pečou a objednali jsme si s Chasem společný předkrm Onion Blossom, což je velká cibule vyříznutá speciální formou do tvaru květu, následně obalená a usmažená. Že tento předkrm není pro jednoho, se Chase přesvědčil už před lety. Pak jsme vyrazili na půlhodinovou cestu po dálnici domů do našeho pronajatého domečku na předměstí.

Příště nás čeká poněkud prodloužená cesta do Rochesteru, kterou letošní Le grand tour zakončíme.

 

[VáclavS]

Den 6: Spokane a okolí - BNSF Lakeside subdivision - UP La Grande & Portland subdivisions (- Rocherster)
Již předchozí večer jsme sledovali Amtrak 7 při své cestě Severní Dakotou a Montanou, kde si vezl vícehodinové zpoždění. To by znamenalo příjezd do Spokane za světla místo v půl čtvrté ráno. V šest ráno jsme věděli, že nejen že uvidíme Amtrak 7 nerozdělený, ale i to, že se dělit ten den nebude, protože bude ukončený ve Spokane a ve směru Seattle a Portland pojedou náhradní autobusy.

Opustili jsme proto v půl sedmé náš domeček na předměstí a vyrazili k trati na stejné místo jak včera. Dnes bude ale jeden rozdíl. Předchozí večer jsme totiž přišli o přístup k ISOŘi. Ztráta ISOŘe ale bylo očekávána. Pro nás to bude znamenat jediné - jdeme koukat po návěstidlech. A to po příjezdu na přejezd Vista road ani nemusíme, protože první vlak přijíždí prakticky ihned, přijel totiž manipulák z Yardley yard (ten vidíme na západ) do Sandpointu.



Do řeči se s námi dává místní příznivce železnice, který také čeká na Amtrak 7. Během 5 minut se objevují jeho čelní světla.



Po Amtraku to nevypadá že by mělo něco jet, tak si jedem do místní pekárny koupit čerstvé pečivo na snídani (hlavně místní koblihy jsou vyhlášené ) . Pak jedeme na nový přejezd a trochu nestíháme čelní lokomotivy loženého obilného vlaku .



Není to ale velká škoda, protože jak hlásí značka "No train horns" = vlaky nehoukají. Na tomto a sousedním přejezdu je "Quiet zone", kde si místní obyvatelé vyžádali u dráhy, aby je houkání vlaků nerušilo. Některé takové přejezdy jsou vybaveny reproduktory imitující houkání vlaku, ale zde je prostě ticho.

Ložený vlak daleko nejede, protože má stůj na vjezdu do Yardley yard. Z yardu mezitím vyráží prázdná souprava obilí z PSAP. Já už můžu naznačit, že následující den bude na PSAP (Puget sound & Pacific railroad) velmi rušný a já budu u toho.



Přejíždíme zpět na Vista road crossing a skoro ihned přijíždí další vlak, tentokrát je to souprava kontejnerů z obrovského intermodálního terminálu jižně od Chicaga v Elwood, IL do Seattlu.



a rušné ráno pokračuje. Dalším vlakem je vyrovnávka od obilí X-RGTRYM (Rivergate Terminal, Portland, OR do Rudyard v Montaně.



Ranní špičku zakončuje další vlak kontejnerů S-SEACXO ze Seattlu do North Baltimore, OH, ovšem BNSF ho v Chicagu předá dráze CSX.

 

[VáclavS]

Následuje neželezniční program. Chase potřebuje v místním "Makru" nakoupit zboží pro restauraci jeho maminky v Long Beach nedaleko Longview. Loni jsme tu neuspěli a museli část věcí shánět až v Kennewicku. To letos naštěstí není nutné a nakládáme auto sirupy, příbory a brčky. Po nákupu jedeme podle tratě BNSF kolem Hauser yard, který je opět plný a několik vlaků od východu čeká na trati před yardem. Zastavujeme v Rathdrumu, což je malé městečko na východ od Hauseru. Jsou tu dva přejezdy, bohužel oba jsou "No horn zone", takže se zde netroubí. Patrně si učitelé v místní škole stěžovali, že je vlaky ruší při výuce, protože místní základní škola je hned vedle kolejí mezi přejezdy.

První vlak zde je vyrovnávka cisteren z Ferndale, WA do Palerma v Severní Dakotě. Zajímavostí je, že zde jsou na malém fleku tři velké rafinérie zpracovávající ropu z roponosných písků, která se vozí z obou Dakot a Montany právě po této trati. Třetí z nich ve Fidalgu se letos v zimě probrala z několikaletého odstavení, čímž na trať přidala několik cisternových vlaků týdně.



Poměrně v rychlém sledu Hauser opouští nám již známá obilná vyrovnávka z PSAP. Po ní následuje provozní klid.



Protože desítky minut se tu nehne ani kolo, jedem zkusit štěstí na nedalekou trať UP a daří se. Chytáme vracející se manipulák ze Sandpointu.



Poté jdeme zakempit u Harvardova přejezdu, protože dopravní klid na BNSF je i z druhé strany Hauser yard. Nakonec ale přijíždí relační vlak H-PASMIN z Pasca do ranžíru v Minot, ND

 

[VáclavS]

Tím se náš čas ve Spokane naplnil a bylo potřeba vyrazit na západ k Robertovi do jeho domečku. Tato etapa bude vůbec nejdelší v rámci letošní Le Grand tour.


Šlo o improvizaci. Nejrychlejší trasa by šla většinu trasy daleko od jakékoliv trati, navíc večerní špičku v Seattlu chytit nechcete. Kilometricky nejpřímější trasu využívající státní silnici číslo 12 z Jakimy rovnou do Rochesteru Chase jet nechce (prý bývá nebezpečná), a protože Chase chce chytit něco na trati UP, výsledně to dopadá takto.

Na první vlak nejedeme daleko. Při průjezdu výhybnou Babb svítí volno pro vlak do Spokane, tak si tu na něj taky počkáme. A čekání se vyplatilo velice.



V čele napřed dvojiče lokomotiv Canadian Pacific, následovaná strojem BNSF a za ním SD40-2 1841, která nátěr BNSF stále ještě nemá. A táhnou tkaloun 151 vozů. BNSF umí dlouhé vlaky když chce... součástí vlaku je i prázdná souprava na přepravu kolejnicových prutů

Protože trať kolem Sprague jde daleko od jakékoliv silnice, přejíždíme po dálnici rovnou do výhybny Keystone. I zde návěstidla svítí a volno má vlak jedoucí do Spokane. Opět přijíždí manifest, a je ještě delší než ten předchozí.



Vlak měl délku cca 11 500 stop (3450 metrů), proto musel výhybnou projet, protože by se do ní prostě nevešel. Protijedoucí loženka obilí se tam vejde celkem snadno, ale uhelný vlak tu často stojí od klacku ke klacku.
Obilný vlak zakrátko taky odjíždí, tak si ho jdeme nadjet. Projíždíme následnou výhybnu v Tokiu (ale s Tokiem v Japonsku tu žádná vazba není) a zastavujeme v sousedním Ritzville, kde máme akorát čas se připravit na průjezd vlaku.



Dneska ale nepojedeme do Lyndu, ale jedeme zpět na dálnici a z ní odbočujeme do Beatrice. V Beatrice ale žádný vlak není, v sousedním Othellu, přesněji v jeho přidružené osadě Cunningham už ale ano. Chytáme zde ložený vlak automobilů V-PTSBLU.



Za autovlakem jede v těsném sledu nákladní expres Q-PTLCHC. Počkáme si proto na něj v Beatrice s tím, že pak popojedem na vrchol Providence hill, protože ložený vlak obilí G-BTRTAC by se měl právě šplhat nahoru z druhé strany.



Přerušujeme proto natáčení krátce po průjezdu lokomotiv a vyrážíme na Providence hill plnou (ale povolenou) rychlostí. Naštěstí stoupání 8 promile a ostré oblouky přibržďují Q-PLCHC na 30-35 mil za hodinu.
Situace je ale trochu jiná než očekáváme. Qčko sice předjíždíme, jenže při vjezdu na silnici z Lyndu k dálnici spatřuji G-BTRTAC, jak se vlní v obloucích pod vrcholem Providence hill. Naštěstí je přímo na křižovatce i přejezd, takže oba vlaky chytáme zde.


Po vlacích se vracíme zpět přes Beatrice a Cunningham do Hattonu.

 

[VáclavS]

Po průjezd Cunninghamem dojíždíme G-BTRTAC, který má na stůj na začátku jednokolejného úseku z Hattonu. Protivlakem je spojená souprava dvou prázdných vlaků od obilí.



Tlačí nás již ale čas. Vracíme se proto na dálnici, projíždíme Pascem a jedeme podél tratě UP kaňonem Columbie do Hermistonu. V Hinkle yard spatřujeme odstavený nákladní expres ZBRG2, dnes jedoucí načas. Jedeme proto k přejezdu Seymour road ve Stanfieldu na vjezdu do Hinkle. Návěstidla svítí a vjezdové návěstidlo hlásí volno, což znamená jízda dovolena až k odjezdovému zhlaví. O pár minut později přivaluje nákladní expres ZG2BR.



Čekáme na odjezd ZBRG2, ale ten se zatím nekoná, místo toho následuje překvapení z druhé strany, když k nám pomalu doklouže kontejnerák IG4SE a zastaví před přejezdem. Ten sice krátce spadne do výstrahy, ale závory jdou hned nahoru. ZG2BR právě střídá a ZBRG2 nejspíš právě dostává pár lokomotiv navíc pro boj s Cabbage hill a kvůli posunu musí I4GSE čekat, protože v Hinkle jsou jen dvě koleje kde lze zbrojit. Po dvaceti minutách se na vjezdovém návěstidle rozsvěcuje blikající žlutá - dva oddíly před vlakem volné. ZG2BR nejspíš jen vyměnil čety a nezbrojil. IG4SE se pomalu rozjíždí, má dnes průměrnou délku.



Po pár minutách se staví trasa pro ZBRG2 a na odjezdu se mu rozsvěcuje "volno". Díky štíhlým výhybkám může odjíždět rychlostí do 35 mil za hodinu.



Docela cvrkot na trati, kde jede denně okolo 20 vlaků
Poté vyrážíme na východ. Na přejezdu u elektrárny stíháme krátký manipulační vlak.



Návěstidla ale za vlakem nezhasínají, což znamená že pojede ještě jeden vlak. Protože tento přejezd je poněkud rušný, rozhodujeme se přejet do nedalekého Boardmanu na chytit vlak zde. Očekávali jsme, že k nám dorazí IG4SE, který mezitím vystřídal, jenže dorazil jiný vlak...



MPCPD byl posledním vlakem, který jsme zachytili v rámci letošní Le Grand Tour. Jak vidno, natáčelo se již za soumraku a máme stále ještě 280 mile před námi. Jeli jsme proto již přímo po dálnici plnou rychlostí do Portlandu, kde jsme v jedenáct večer zastavili u místního náklaďáku přestavěného na restauraci na tacos (nic jiného tu stejně již nebylo otevřeno). Poté vyrážíme k severu po dálnici I-5 a krátce po jedné ráno konečně dorážíme do Rochesteru, kde v Robertově typicky americkém baráčku jsem již měl připravený pokojík. Takže jen položit bágl vedle postele, vyčistit zuby, zhasnout a spát...

Příště se podíváme na sraz místních příznivců železnice, kde si z nás bude dělat počasí dobrý den. Ale napřed navštívíme trať PSAP, protože sobota se ukáže jako rušný den na této trati.

 

[VáclavS]

Den 7: Sraz pod kamerami
Většinou na sraz pod kamerou v Chehalisu přijíždíme na desátou ráno, ale dnes vyrážíme později. Dospávali jsme s Chase včerejší (vlastně dnešní) příjezd. Robert dneska dopoledne musí pracovat a ke srazu se přidá po poledni. Vyrážíme proto z Rochesteru až po jedenácté. Chase mi chce ukázat něco z tratě PSAP v okolí města Grand Mound, zejména kolem výhybny Lakeside yard. Když se blížíme k Lakeside yard, jede proti nám pomalu jedoucí směska. To by nebylo tak zajímavé, ale je sobota a to směska obvykle nejede. Přejíždíme k nejbližšímu přejezdu a já natáčím jeho průjezd. Je ještě delší než ten, co jsme pronásledovali do Oakville dva roky zpět.



Po vlaku jedeme kolem odbočky Blakeslee do Centrálie. Škoda že dnes je odbočka Blakeslee značně přestavěná, kříží se tu dvě tratě a odbočuje to vlečka do skladu ropy.


Dnešní situace (mapy. com)


Upravená verse s vyznačenými provozovateli.

Zdaleka nejvíc vlaků jezdí v relaci Centralia - Hoquiam, kde jezdí i několik vlaků denně. Trať Rainier Rail se obsluhuje nepravidelně, většinou jde o posun s cisternovými vozy určené k deponaci. Dříve byla situace značně odlišná:


Původní stav odbočky Blakeslee

Dříve šlo o místo křížení tří tratí, byly tu 3 křížení a několik výhybek. Tento stav se změnil v roce 1987 zrušením trati Union Pacific, kdy padly dvě z křížení, křížení tratí Rainier Rail a PSAP bylo nahrazeno párem výhybek až v roce 2010.

Křížení bylo složité, ale ne moc frekventované. Po jednotlivých tratí tehdy jezdilo jen pár vlaků denně a všechno byly vlaky nákladní. Osobní vlak tudy jel naposledy v padesátých letech.

Při průjezdu Centrálií proti nám jede další vlak. Jde o prázdný vlak od odpadů vracející se ze skládky v Arligtonu na nakládku do Kitsapu. Průjezd takového vlaku znamená pomalé ploužení vlaku skrz celé město. Důvodem je jednak spousta přejezdů, z nichž jen dva mají závory, a jednak velmi ostrý oblouk v trianglu na nádraží v Centralii, takže vlak jede krokem a neustále houká.



Takto se dříve v Americe stavěly tratě běžně, ale již jen někde vede stále trať přímo skrz zástavbu jako zde. Po vlaku přejíždíme konečně do Chehalisu k muzeu a vítáme se s účastníky letošního jarního setkání. Prvním vlakem dnešního setkání je relační směska H-PASEVE (Pasco, WA do Delta yard v Everettu, WA). Má dnes 3 lokomotivy a 147, a má na stůj v Centrálii, aby neblokoval Amtrak 11. Jeho poslední vozy proto zastavují před námi.



Dvě minuty po projetí lokomotiv přichází pohroma v podobě vydatné přeháňky s krupkami. Během chvilky jsem mokrý na kost. Natáčení vlaku ale dokončuji. Naštěstí již za pár minut svítí slunce a můžu schnout. Mezitím projíždí Amtrak 11 ze Seattlu do Los Angeles, který ale nenatáčím. Jak vedle nás stojí vlak, nemáme obvyklé varování v podobě zvonění přejezdu a valící se Amtrak zjišťuji až když přejíždí přejezd před muzeem a to již nestíhám vytahovat telefon a natáčet. Natáčím až následující vlak, což je Amtrak 504 z Eugene do Seattlu.



Po průjezdu obou Amtraků dostává H-PASEVE pokyn k vjezdu do ranžíru v Centralii, kde nechá asi třetinu svého vlaku. Následně projíždí další relační směska, tentokrát jde ale o vlak Union Pacific z Albina yard v Portlandu do Argo yard v Seattlu.



O deset minut později projíždí uhelná loženka BNSF C-SCMRBC (z velkolomu Spring Creek v Montaně do přístavu Roberts Bank v Deltě v Britské Kolumbii (export do Asie, zejména do Číny a Indonésie). Přeháněk je v okolí stále dost a jedna doráží hned po průjezdu vlaku. Není ale tak prudká jako ta první.



Dvacet minut poté přijíždí ložený vlak obilí společnosti UP s určením pro PSAP. To je třetí vlak pro PSAP během několika hodin. Z pravidelných vlaků už zbývá jen vlak prázdných autovozů AROPS, ten ale dnes nepojede.


PSAP obvykle dostává 1, maximálně dva vlaky za den. 3 nebo 4 vlaky už znamenají problémy, protože 55 mil dlouhá trať PSAP má jen 3 místa, kde se mohou vykřižovat vlaky a traťová rychlost je většinou jen 15-20 mil za hodinu, místy i méně.

Poté nasedáme do aut, protože naše další zastávka bude naproti kameře ve městě Winlock.

 

[VáclavS]

Winlock je malé město známe produkcí vajec, které je i symbolem města a symbol samotný je v Guinessově knize rekordů.
Byly jsme tu asi hodinu, ale provoz utichl, projel pouze Amtrak 517.



A protože vás nechci tady nechat čekat hodinu než se pojede dál, tak se zatím podíváme do historie.



Kolem třetí hodiny jsme se rozhodli přejezd do Vaderu k další kameře.

 

[VáclavS]

Do předchozího příspěvku se omylem dostalo video Amtraku 507 místo Amtraku 517, bohužel jsem si toho všiml až po limitu na editaci, tak video vkládám alespoň tady:



Vader je populární městečko. Jednak se tu dá parkovat přímo u kolejí, jednak hned vedle je jak nejlepší bistro široko daleko, tak i restaurace nabízejí skvělé grilované maso.


Little Crane Café (LCC) je místo, které pravidelně navštěvuji každý rok. Tady je návštěva z května 2024, kdy mě fotil Chase.


A nesmí chybět místní americká klasika - Francouzský toust. Kdyby vás zajímalo, jak to chutná, tak si stačí udělat žemlovku. Chutná to velice podobně.

Dnes ale do LCC nejdeme. Sedíme venku a čekáme na vlaky. Hned vedle je odbočka takže můžeme sledovat návěstidla. V první koleji se rozsvěcuje volno, na což následuje upozornění, aby lidi nestáli hned u kolejí, protože vlak povalí po koleji blíže k nám. Přijíždí ložený vlak surové ropy pro rafinérii ve Fidalgu.



Na další vlak jsme si museli počkat tři čtvrtě hodiny, během které musíme nakrátko zalést do aut, protože opět prší. Tentokrát přijíždí ložená souprava obilí G-MAMTAC.



Dneska není moc silný provoz na trati (například poslední neděli tu během 8 hodin projelo 33 vlaků) a tak na další vlak čekáme půl hodiny. Vlakem je tentokrát Amtrak 507 ze Seattlu do Eugene



Za další půlhodinu přichází čas na kolíčky na nos či respirátory , přijíždí totiž ložený vlak odpadků z Everettu do Rooseveltu. Naštěstí dnes to není tak hrozný smrad jako jindy.



Následuje další vlak z Everettu, tentokrát je to relační vlak do nedalekého města Longview.



Posledním vlakem srazu je Amtrak 14 z Los Angeles do Seattlu. Tím letošní jarní sraz končí a následuje rozjezd účastníků. Ale akce dnes ještě nekončí...

 

[VáclavS]

Zatímco ostatní už odjeli, my s Chasem jsme zůstali na místě, protože návěstidlo místní odbočky signalizovalo blikající žlutou pro přímý směr - dva volné oddíly před vlakem. No nechtělo se mu velice, ale nakonec jsme se dočkali manipulačního vlak UP LIC51, který obsluhuje vlečky a nákladiště mezi Castle Rockem a Napavinem.



Dnešní LIC51 veze skupinu vozů na přepravu řeziva a skupinu výsypných vozů na přepravu sklářského písku. Sklářský písek pojede na vlečku Cardinal Glass v Napavine, ale kam pojedou vozy na řezivo? Mohli by do Winlocku, jenže tam jsem si dříve všiml odstaveného a zatím nenaloženého vozu na místní vlečce. Takže sem asi ne.. Tím pádem musí jet na druhou vlečku pily na trati, kterou je Hampton Lumber v Napavine. Jet do Winlocku tak nemá cenu, a proto jedeme kousek dál do Evaline na jeden skoro opuštěný přejezd.
Oddíl autobloku hlásí "Northbound", tedy vlak od Winlocku. Podle času by ale měl jet také Amtrak 506. Opravdu jede a dostává přednost, LIC51 musí čekat ve Winlocku. Nemůže být předjet, protože podle kamery v Chehalisu k nám jede relační vlaku UP MSEPD (z Argo yard v Seattlu do Albina yard v Portlandu) a dle druhého návěstidla autobloku již dostal souhlas k jízdě za Napavine (na oddílovém návěstidle pro druhý směr svítilo stůj).



Amtrak projíždí, ale oddílové návěstidlo v druhé koleji nezhasíná - v přilehlém oddílu je vlak a má postavenou vlakovou cestu. Tím vlakem je LIC51, který může jet na blok za Amtrakem. Přijíždí první, a v následném oblouku potkává protijedoucí MSEDP.



Poté jedeme k Robertovi domů na domácí večeři.

Program pro následující den byl pak zrušen, protože můj zdravotní stav byl opravdu špatný. Většinu neděle jsem proležel pod místními léky, které naštěstí zabrali, takže jsem po zbytek pobytu ve Státech alespoň trochu schopný fungovat.

Příště bude dokončení celého tripu. Protože viróza mě do konce tripu neopustí, budou následné dny s upraveným a zkráceným programem. Nicméně se ukáže, že mašinka 1996 nebude jedinou zachycenou z flotily Heritage units společnosti Union Pacific, poprvé po čtyřech letech se svezu ve Státech vlakem a navštívíme baseballový zápas v Seattlu.

 

[VáclavS]

Po neděli strávené v posteli trávím odpočinkem i pondělní dopoledne, nicméně konečně je mi lépe. Odpoledne mě bere Chase na jeho práci rozvozu nákupů pro místní samoty a mezi kšefty chytáme vlaky. Prvním vlakem je kontejnerový expres společnosti UP ZLCTM. Je to nejostřeji sledovaný vlak UP na západním pobřeží, protože přepravuje kontejnery s garancí dodání do Portlandu a Tacomy.



Protože na své trati má dva úseky s omezenou délkou vlaku, nejedná se o tak dlouhý vlak jako například ZBRG2/ZG2BR.
Kšeftu se nedaří, tak přejíždíme do Winlocku. Zde chytáme zpožděný kontejnerák ITAG4.



Zanedlouho doráží relační směska BNSF H-EVELVJ



Třetím vlakem je Manipulák UP LIC51, který bude dnes stahovat mezitím naložený vůz na vlečce pily (místní pila o víkendu nepracuje). Začínám natáčet a předpokládám, že vzhledem k délce vlaku vlak zastaví před prvním přejezdem. To se ale neděje a vlak zastavuje až před druhým přejezdem. Takže auta přijíždějící od dálnice neprojedou (k druhému přejezdu vede pouze jednosměrka v opačném směru) a já musím natáčení přerušit, protože z lokomotivy vyskakuje posunovač a zajištuje ruční brzdy na vlaku (je zde sklon 8 promile směrem k Longview). Natáčet posunovače při práci bez jeho souhlasu nemůžu. Nicméně o obsluhu pily vás neochudím, akorát si ji ukážeme na starším videu a trochu zrychleně.



Tím jsme čas u kolejí ukončili a vrátili se do Chehalisu.

V úterý jsme vyráželi dřív a rovnou do Tacomy. Dopoledne totiž projížděl po trati týdenní vlak kontejnerů IBASE, vedený strojem 1982. Ten připomíná dráhu Missouri Pacific (nebo též MoPAC) a má nátěr imitující původní barvy společnosti. IBASE dojíždíme ve Fife, což je nádraží obsluhující přístav v Tacomě, kde IBASE nechává část vlaku. Když docházíme na nadjezd, tak vlak právě odjíždí směrem na Seattle. Běžíme zpět k autu a vyrážíme na stíhací jízdu. Jedeme na blízkou dálnici a sjíždíme z ní v městě Auburn. Zaparkujeme u místního obchoďáku a hned vedle je přejezd přes trať UP s výhledem na nedaleké nádraží BNSF. Přejezd je navíc zajímavý tím, že je zde ještě funkční klasický zvonek. Po deseti minutách přijíždí IBASE již ve zkrácené soupravě.



Po tomto povinném vlaku jsme se šli věnovat převážně neželezničnímu programu. Chase mi chtěl ukázat místní obchoďák, udělat pár kšeftů a já jsem potřeboval splnit vlastní nákupní seznam. Kšiltovku, ve které jsem přijel, jsem totiž nechal hned v prvním ubytování v Pendletonu. Dokud jsme byli na cestách nebo u Roberta, tak to nevadilo. Zítra ale jdu na baseball a vím, že budu i tři hodiny na slunci. A "baseballka" prostě k baseballu patří.

 

[VáclavS]

To ovšem neznamenalo, že vlaky nebyly.
První jsme natočili v Tacomě při náhodném setkání s Tuckerem. Stará Tacoma má své kouzlo, bohužel vlaky tu donedávna nesměly používat houkačky. Ve videu můžete slyšet umělý zvuk houkačky z reproduktoru na blízkém přejezdu. Mě se to teda nelíbí.



Později odpoledne jsme mezi Chaseovými kšefty stihli několik vlaků ve městě Lacey na osvědčeném přejezdu Atkinson road.





a zkusili jsme taky sousední přejezd na Marwin road



Pokud jde o nákupy, tak to jsem uspěl jen částečně. Kšiltovku jsem sehnal, dokonce stylovou seattleskou. Ale průhledný batůžek nikoliv. A proč průhledný batůžek? Stadion kde hrají Seattle Mariners má přísná bezpečnostní pravidla. Kabely nebo batůžky můžou být pouze průhledné, takže moje normální kabela na zápas nemůže. Nakonec jsem se rozhodl, že druhý den do Seattlu pojedu nalehko.

 

[VáclavS]

Ve středu ráno v 8:45 čekám vybavený před Robertovým domem, protože Drew může přijet každou chvíli. S sebou mám pouze telefon, peněženku bez hotovosti a svůj pas. Nemám ho sice potřebovat, ale ono to bude nakonec trochu jinak. Na stadionu Mariňáků se vše platí kartou, takže moje kreditka to bude jistit. Drew se svým tátou Dougem přijíždí o pár minut později. Do Seattlu jedeme ve třech. Vlastně autem ne do Seattlu, ale jedeme po 183. avenue rovnou na dálnici I-5 a po ní na sever. Projíždíme Dupontem, kde u místního nadjezdu tratě nám Drew před pár lety při železničním neštěstí málem zařval. Tehdy byla trať čerstvě zrekonstruována pro osobní dopravu a probíhal zkušební provoz. Drew jel jedním z prvních vlaků. Strojvedoucí z nepochopitelných důvodů před závěrečným obloukem na most přes dálnici nezpomalil a vletěl do oblouku s maximální dovolenou rychlostí 35 mil/hodinu rychlostí přes 70 mil/hodinu. Souprava (Charger 1402 + jednotka Talgo + řídící vůz) se tak stala místem tragické nehody. Drew se naštěstí z vážných zranění uzdravil a na vlaky nezanevřel. Nehoda vedla k několikaletému zákazu osobních vlaků po této trati a Amtrak musel i nadále používat pobřežní trať. Ta je ale delší a obsahuje úzké jednokolejné hrdlo v podobě dvou tunelů pod starou Tacomou. Trať zde byla původně dvoukolejná, ale tunely nevyhovují vyšším vozům a neprojedou tudy ani kontejnery ve dvou vrstvách. Proto byla dvoukolejka nahrazena jednou kolejí vedenou středem tunelů. V říjnu 2022 však byl po úpravě zabezpečovacího zařízení osobní doprava přes Dupont opět povolena a Amtraky od té doby pobřežní trať nepoužívají. Mezi Lakewoodem a Tacomou používají trať i příměstské vlaky Sounder ve špičkovém intervalu 30 minut. A my dnes míříme právě na nádraží Lakewood na jeden z těchto vlaků. V Seattlu je parkování velký problém a je proto jednodušší nechat auto v Lakewoodu v parkovacím domě přímo na nádraží a dojet do Seattlu vlakem. Navíc stadion Mariňáků je jen kousek od stanice King street terminal, kde staví všechny vlaky a končí zde Soundery od Lakewoodu i ze severu od Everettu. Trať vede vlastně přímo za stadionem. Po příjezdu do Lakewoodu si u automatu kupuji zpáteční jízdenku Lakewood - Seattle za 11 dolarů, platit lze hotově i kartou.


Souprava našeho vlaku, focená ale od konce vlaku (vlak bude do Seattlu sunout).



Já a Drew před Sounderem.
Během čekání než Sounder otevře dveře pro nástup cestujících projel po druhé koleji Amtrak 505 do Eugene jako jednotka Talgo číslo 7910 "Mount Bachelor".



Čekala nás asi hodinová cesta do Seattlu, během které se zpočátku prázdný vlak prakticky zaplnil. Asi polovina lidí byly fanoušci Mariňáků jedoucí s námi na zápas. Seděli jsme na pravé straně, což mi umožnilo natočit průjezd kolem nádraží BNSF v Auburnu plného nákladních vlaků. Ve videu je bohužel poznat, že vlak byl už dost plný. Atmosférou (a to nejen patrovými vozy) to hodně připomíná Posázavský Pacifik, cenzurovat jsem naštěstí nemusel, ne všichni tu jedou v používání dvou slovíček na "s" a na "f"




V Argo yard v Seattlu je odstavená a otočená 1982, čeká tu na čtvrtek na vlak ISEBA zpět do Portlandu.

Po příjezdu do Seattlu jdeme jen asi čtvrt hodiny k bráně stadionu T-Mobile Park, kde Mariňáci hrají. Dnes mají za soupeře tým White Sox (bílé ponožky) z Chicaga.


Já s Drewem a maskotem Mariňáků.


Nadhazovači Mariners při dopoledním rozcvičení.


Socha místního legendárního komentátora Davea Niehause.


Socha současné legendy Mariners Julia Rodrigueze, bude dnes hráz přímo před námi.


Drew kupoval lístky naslepo, a rozhodně nekoupil špatná místa! A zápas byl skvělý. Nahrávání hry zde není dovoleno, ale můžu vám sem dát oficiální video se sestřihem toho nejlepšího ze zápasu.


Hra skončila vítězstvím Mariners 5:4. Zkoušel jsem natáčet zpáteční cestu do Tacomy, ale video není ke zveřejnění. Jednak tam jsou zachyceni ostatní cestující a vlakvedoucí, navíc jsem nechtěně zaznamenal i rozhovor Drewa s jeho kolegou, a to si nedovolím zveřejnit. Drew mě pak vyložil u Roberta, kde na mě čekal nepříjemný ale nutný úkol: Zabalit si. Zítra bohužel letím už domů.

Ráno druhého dne přijíždí krátce po sedmé Chase. Loučím se s Robertem a Denise, poděkuji jim za domácí péči a domlouváme se, že příští květen zase dorazím. Chceme s Chasem natočit pár posledních vlaků, ale bohužel nám není dneska přáno. Ani při snídani v Little Crane Café jsme se vlaku nedočkali a ani v Portlandu jsme nic nezastihli. Chase mě tak v půl jedenácté vykládá před branou letiště v Portlandu.


Rozloučení s Chasem na letišti v Portlandu - v květnu 2027 se tu doufám sejdeme zase, jen o patro níže v příletové hale!

Šel jsem se odbavit a v bezcelním prostoru si kupuji na cestu Pepsi Colu, kterou budu potřebovat na tlumení stále plně nevyléčeného kašle. Jenže kašel bude tím nejmenším problémem při zpáteční cestě. Cestující sice nastoupili včas, ale letadlo se na stojánce dlouho nedařilo natankovat a s prázdnými nádržemi nemůže letět do Evropy. Nakonec sice opouštíme Portland (a tím i americkou půdu), ale se zpožděním 40 minut.

Letadlo se mnou právě nabírá rychlost pro vzlet (foto Chase Millsap).
Zpoždění mi velmi nepřijemně ohrozilo přestup v Amsterdamu, na který bylo původně plánováno 80 minut. Největším škodám zabránila improvizace letového provozu v Amsterdamu, kdy se podařilo náš let dostat na ranvej nejblíže terminálu a z ranveje rovnou ke gatu a během pěti minut i otevřít gate pro cestující. Mě čekal zrychlený přesun z terminálu E na terminál B s návštěvou pasovky. Naštěstí nebyly skoro žádná fronty na pasovce a já to na svůj gate stíhám právě v okamžiku, kdy je oznámen nástup mé skupiny, takže jdu z mého místa v jednom letu rovnou na místo v druhém letu bez čekání. Vypadá to hezky? Věřte že za ty nervy to nestojí.
Let do Prahy probíhá již v klidu a v Praze přistáváme včas. Posledním zádrhelem bude můj bágl. Stihl přestup v Amsterodamu?
Po pár minutách vyjíždí na pás, stihl to také. Tím letošní trip skončil. Takže když to dobře dopadne, tak v příštím květnu Ahoj!