Zajímavá debata. Přitom před desítkami let se jezdila Praha - Žilina (k tomu plus nějaké krátké rameno, aby to dalo hodiny) na bobinách a žádná automatika. Taková dlouhá ramena na jeden zátah se dnes nejezdí ani s automatikou.
Jenomže tenkrát byl asi pan strojvedoucí, který musel umět jezdit a nekvedlal sem tam, jak to dělá automatika, ale jezdil hospodárně. Správný strojvedoucí se poznal tak, že sahal minimálně na kolo výkonu či brzdu, ale využívalo se sklonů na trati. Na nějakou osmdesátku se ze stovky do kopce nikdy nebrzdilo, ale sjelo z výkonu tak včas, že se to na těch osmdesát dokutálelo.
Mladý strojvedoucí odkojený jen automatikou si myslím mašinu nikdy nedostane pořádně do ruky, jako to uměli staří fírové, kteří automatiku nikdy nepoznali.
Automatika je určitě dobrá věc, ale myslím, že to odvádí pozornost a připomíná monotonní jízdu po dálnici a člověk je pak náchylnější na mikrospánek. Pamatuji si noční, kdy jako mechanik jsem potřeboval sirky do očí, jak mi únavou padala hlava, protože jsem jen monotonně sledoval trať. Když jsme si s kolegou pozice vyměnili a bylo třeba řídit vlak, únava byla rázem pryč. A zase podřimoval kolega
. Ale tuto spací teorii mi zatím každý kolega mašinfíra potvrdil.
