Zbyněk Šemora
Strojvedoucí
Největší chybou takových podobných videí je, že si někdo stoupne na peron z kamerou a točí z jednoho místa vše, co se mihne kolem. Já filmoval na kameru Super 8 od svých 16 let. Ale první krok byl, koupit si nějakou knížku o filmování. Dočetl jsem se celkem cenné rady. Mé tehdejší filmy určitě nejsou nic moc, také mám vše z ruky, v terénu to ani jinak nešlo, ale měl jsem zásadu po každém záběru se přemístit. Tenkrát jeden spolužák z průmky mě vytáhl do Skalice nad Svitavou, že tam ještě v pravidelném provozu jezdí páry 433. Tak jsme absolvovali cestu pěšky ze Skalice směr Chornice a cestou točili parní vlaky, jak jezdily sem tam. Pak se to doma sestříhalo. Ve stanicích jsme raději netočili, bylo to za těžkého bolševika a tenkrát se mohlo fotografovat jen na širé trati a ve stanicích jen v prostorách veřejně přístupných, ale raději jsme neprovokovali. Akce se podařila, tak příště jsme jeli až do Chornice. A hned nás tam čekal pěkný parní vláček. 433 vpředu, hitlák a 433 na postrku. To byl záběr, který musel být, i když to bylo ještě v obvodu stanice. Kdo má knížku Toulky z párou, tak tam fotka tohoto vlaku v Chornici je. (asi to tam jezdilo takto pravidelně). A to byl náš první a poslední záběr toho dne. Chytla nás tam nějaká ostraha a zavolala na nás příslušníky VB. Ti nás odvezli do Moravské Třebové na služebnu a kvůli těm 5 minutám, co jsme vylezli z vlaku a já natočil ten parní vlak, kamarád si ho vyfotil, tak nás do pozdního odpoledne vyslýchali. Jediné co nás utěšilo, že pak začalo pršet a stejně bychom už nic nenafotili. Nakonec jsme museli podepsat prohlášení, že fotky máme pro svou potřebu a filmy nám nechali. Problém nebylo nádraží, ale za námi byl v pozadí nějaký střežený objekt. Plus pro nás bylo, že tam nebyly cedule o zákazu fotografování.